unBOElievable

What happened in Markane?!

Z rozjezdu nového roku jsem měla trochu obavy, i když jsem se ho nemohla dočkat.
První tři zastávky naplnily má očekávání...přestože jsem si ani ve snu nepředstavila, že povedu žabo-myší války s norskou jedničkou, několikrát to skončí líbačkou a těsně po usmíření sama jednu vyvolám.

A to byla právě ta věc, která mě trápila, a kvůli které jsem v úterý nemohla dospat.
Všichni, kdo byli na Vánoce v Oslu, respektive v Norsku, se měli druhého ledna přesouvat společně do německého Oberhofu.

Takže setkání na letišti téměř jisté.

V hlavě mi dělalo největší zmatek to, jak se asi zachová, až mě uvidí. I já jsem si úplně nebyla jistá, jestli mám dělat, že jsme se vůbec neviděli, že jsme v pohodě, a nebo otevřeně tu pusu přiznat. 

Až jsem na něj nakonec narazila pohledem a zůstala jsem na něm viset, což mi až později došlo, příliš dlouho. Vypadal perfektně. Tak, jak jsem ho ještě neměla šanci vidět.

Stál bokem, takže jsem jeho rysy viděla...no dost dobře. Měl na sobě obyčejné džíny, žlutý pletený svetr a konečně se mi podařilo ho zastihnout bez čoček, takže mu na nose seděly černé obroučky se zakulacenými skly. Nikdy jsem ho naživo s brýlemi neviděla a musela jsem uznat, že působil dost slušně.
Tedy aby to nevyznělo špatně, už na mě nepůsobí jako nějaký grázl, ale tím, že jsem ho neviděla tak hezky oblečeného (a to když jsem byla opilá se nepočítá, protože si to nepamatuju), dělali teď úplně jiný dojem.

Dlouho si povídal s bráchou a něčemu se smáli. Oba úplně stejně krčili nos a i ostatní gesta se podobaly.
Což mě vrátilo do myšlenek nad sourozenci a ke konverzaci s Johannesem. Já to nikdy nezažila a určitě to musí být výhoda minimálně v tom, že máte člověka tak moc sobě podobného, že už to ani víc nejde.

Z mého dlouhého přemýšlení mě vyrušil Tarjeiův pozdrav, když se rozešel mým směrem. Rychle jsem mu věnovala úsměv a malé objetí.
,,Mám tě pozdravit od Gity." vyřídil mi vzkaz. ,,Prý až budeš v Oslu, musíte vyrazit na kafe." překvapeně jsem na něj koukla, ale s radostí přikývla.
Nepřišlo mi, že bychom se tolik skamarádily, nicméně jsem nebyla proti.

,,Užili jste si Silvestra?" pokračovala jsem v konverzaci, aby nenastalo trapné ticho.

,,Jo, až překvapivě dobře. Jossi se z tréninku vrátil jako vyměněný. Nevzal celý večer telefon do ruky a dokonce se mnou a dětmi hrál deskovky." hned co to dořekl jsme na něj vrhli pohled a opravdu se to zdálo až neuvěřitelné, protože opět telefon v ruce držel a dost se mračil.
,,No nic, jdu si koupit kafe a snídani, dáš si něco?" zeptal se mě, když jsme dopozorovali náš exponát.

,,Ne, díky. Nejspíš pak půjdu s taťkou." věnovala jsem mu děkovný úsměv a zapnula svůj telefon.
Tak Jossi byl po silvestrovském tréninku jako vyměněný?

,,Čau." ozvalo se těsně vedle mě, až jsem málem upustila mobil.

,,Ahoj, Johannesi." otočila jsem hlavu jeho směrem. Chvíli se usmíval, než mu v ruce cinknul telefon. A to mu úsměv opět vzalo.
,,Další trable?" pokynula jsem směrem k jeho pravé ruce.

,,Další, nebo pořád ty samé? To je asi jedno." povzdychnul si a odeslal textovku. ,,Nestihl jsem vyřídit nějaké papíry, takže to budu muset dodělat po esemeskách a potom až před mistrovstvím." nevypadal vůbec nadšeně. Ale dovedla jsem si moc dobře představit, jak je otravné věnovat tolik úsilí a času ještě do něčeho jiného než sportu.
,,Jaký byl Silvestr?" pokračoval dál v...úplně normální konverzaci. Wow.

,,Jaký může být doma s rodiči?" protočila jsem oči.

,,Nevěřím, že jsi trčela se Siegim. Proč jsi nešla do města? Silvestry tam jedou ve velkém. Když jsme byli mladí, chodili jsme často slavit právě tam." vyskočil mu na tváři popichovačný úsměv.