unBOElievable

You owe me a kiss.

Se sobotou se na obloze objevilo sluníčko. Hned ráno mě probudilo hřejivými paprsky a nemohla jsem se dočkat na stadion. V takovém počasí mají závody úplně jinou atmosféru.

,,Dobré ráno všem." popřála jsem hned na snídani všem přítomným, protože mi dny, jako byla tahle sobota, rapidně zvyšují pozitivní náladu.

,,Dobré ráno Chantal." usmál se na mě Tarjei, který akorát pokládal telefon od ucha. Kromě jeho skvělého chování a úžasné povahy jsem ho nepřestala obdivovat za jeho starostlivost. Téměř denně volá klidně i dvakrát nebo třikrát Gitě a zajímá se o Arona.

S úsměvem jsem na něj kývla a přisedla si k Ingrid. Docela mě překvapilo, že už je taky vzhůru, když startují až po obědě. Jako asi všude to funguje tak, že kdo nezávodí ráno, užívá si co nejdelšího spánku.

Když mi ale vysvětlila její plán, jak chtěla během dopoledního běhu stihnout zařídit dárek pro taťku, který má v neděli narozeniny, pochopila jsem její úmysly a taky ji objasnila mé brzké vstávání.

Jestli jsem totiž nějaký závod milovala víc něž individuál, tak to byl právě ten stíhací. Ale jen jako divák. Proto jsem si i v sobotu přivstala. Nemohla jsem si nechat ujít dvojitou dávku rvaní se o každou cennou vteřinu.

,,Tak minimálně obhájit, ideálně vylepšit svá místa, kluci." povzbudily je holky, které měly před svou stíhačkou ještě dost času, a tak mohly vyrazit skoro až po konci mužského závodu.

A já svou cestu konečně strávila v klidu, protože tentokrát jel taťka jen s Egilem, takže jsem nemusela riskovat neoceněnou přítomnost Johannese.

Jen co jsem vystoupila na stadionu, dostala jsem chuť se postavit na běžky. Závody v takovém počasí byly vždycky za odměnu.

Kluci ze servisu jen v krátkých rukávech projížděli stadionem a já si vzpomněla na typicky slunnou Anterselvu, kterou snad miluje pro své počasí každý závodník. I když musím říct, že zrovna servisáci dnešní teplo neberou tak pozitivně jako my ostatní. Znamená to určitě měkký a lepivý sníh, což na voskování není nikdy ideální.

Nástřel proběhl s úsměvy na tvářích. Vítr jemně pofukoval, ale nic velkého a hlavně se netočil, takže bylo docel dobře odhadnutelné, jak nacvakat na závod.
Nejdýl se na koberci zdržel Johannes, nad čímž jsem protočila oči. Pořád vymýšlel, co by mohlo být jinak, až jsem si říkala, že do něj taťka musí být zamilovaný, že s ním má takovou trpělivost.

Nechci tvrdit, že mi to neudělalo radost, ale vidět těsně před startem, že má na sobě Johannes obyčejný dres a ten jeho vlastní Seb Samuelsson, mi ještě o trochu víc náladu přece jen zvedlo.

Jenže on taky nevypadal dvakrát nervózní. Spíš se tak usmíval, jako by snad měl v plánu útočit zezadu, a jakoby věděl, že jeho pozice má tak dobrý předpoklad pro to překvapit. Ostatní z týmu musí tvrdě bojovat a nedovolit si ani jednu chybu, aby nezklamali. On nemá co ztratit a může riskovat.

Těsně před startovním výstřelem mi věnoval dlouhý pohled, který toho dost říkal. Měl v očích přesně ty plamínky, které měl i tenkrát, když jsem se ho snažila porazit. A mně bylo jasné, že teď není nic víc, než touha po zlaté medaili a žlutém dresu. Ví, že může být jeho právoplatným majitelem a jedna prohra rozhodně neznamená konec. Naopak spíš nový start úplně od začátku, ode dna.

A po výstřelu už si upevnil hůlky, nasadil sluneční brýle a čekal, až dlouhých čtyřicet sedm vteřin od startu jeho bratra uběhne a on se bude moct vrhnout na trať.

Pomalu jsem se přesunula na střelnici, abych měla opět ten nejluxusnější výhled. Taťka se chystal na příjezd Tarjeiho a Egil čekal na Sturlu. Nevím, jak chtějí čtyři kluky stihnout ve dvou, ale oni jsou trenéři...
Sturla bral nulu a Egil se vrhnul na Daliho, který na střelnici nechal dvě rány.
Tarjeiovy nespadl poslední kalibr a Vetle měl za jedna.