unBOElievable

Feelings and memories.

Vzpomínky jsou jako vzácný porcelán. Pečlivě jej uchováváme a dáváme pozor, aby nám ho nikdo nerozbil. Protože právě vzpomínky, ale hlavně pocity, které při nich prožíváme, nás určitým způsobem mohou formovat a ovlivňovat v budoucích rozhodnutích.

A naše mysl má tendenci si všechno přikrášlovat. Respektive si ukládat jen to pěkné. Když prožijeme něco negativního, vzpomínky propadnou sítem a uloží se v týlové oblasti mozku. To je zhruba takové místo, jako byste je zazdili.

Ve skutečnosti jde víceméně o něco jako pud sebezáchovy, který má dotyčného uchránit před další psychickou újmou. Jeden háček to ale má - vzpomínky sice jdou "uložit do nejzadnějšího šuplíku", jenže nikdy přesně nevíte, kdy se tajná skříňka otevře. Občas stačí nějaký podnět a trauma je zpět.

A moje trauma spouští hned několik podnětů. Mezi hlavními bude rozhodně Johannes neustále se promenádující kolem dokola, dělající, jakoby se vůbec nic nestalo.

Sžírá mě ten pocit, že to pro něj byla jen další "blbost", kterou mě dokázal extrémně vytočit. A jeho to nechávalo úplně klidným.

Opět myslel jen na sebe a na to, jaká je to pro něj zábava. Že to udělá a hned zapomene, protože tomu nepřikládá žádný význam. Typická známka sebestřednosti a ignorantství.

Ale já se snažila celé tři dny od té události přijít na to, čím bych mu to vrátila. Čím bych tu frustraci přehodila i na něj.

Políbil mě. A dělat, že to neznamenalo nic ani pro mě a zvesela si užívat pozornost jiných kluků, ho přece nemohla nechávat klidným.

Jenže nechávala.

Jezdila jsem s klukama na běžky. Chodila si zaběhat, dát si kardio nebo strečink. Hrála jsem s nimi v jídelně hry a smála se. A Johannes? Prostě nic.

Ingrid se před pátečním sprintem necítila moc dobře, takže musela zůstat v izolaci. A navštívila nás Tiril, která měla být specialistkou v komentování pro norskou sportovní televizi. Takže jsem částečné rozptýlení pocítila.

Ale asi jsem spíš než rozptýlení potřebovala někoho, komu bych se svěřila. Což například Karoline určitě nebyla. Ne v tomhle ohledu, co se jakékoliv intimní věci týče. To bych si spíš nadávala a (ne)dobrovolně se ještě víc mučila.

Taťka později už taky začínal poznávat, že se něco děje. I když oni tátové na takové věci moc nejsou. Takže nejspíš vůbec netušil, o co by mohlo jít. Jen věděl, že nejsem ve své kůži.

Ve čtvrtek si na mě nakonec udělal čas právě on a mezitím, co se ostatní balili, dostala jsem tu možnost postavit se na opravdovou střelnici. Se čtyřmi sadami nábojů, takže pořád nic velkého, ale počítá se to.

,,Dej si dvě v leže a pak dáme dvě ve stoje, dobře?" zeptal se mě taťka, když jsem si ještě doplňovala náboje. ,,A bez dobíjení, tak se snaž." mrknul. Nejspíš mi opravdu chtěl udělat radost. A bylo mi líto, že nevěděl, jak mi pomoct. Ale to ani já sama.

První položku jsem odstřílela trochu v pomalejším tempu a jedna nespadla. Ale na terč jsem nestřílela nějakou dobu, takže jsem to brala jako úspěch. Ona ta suchá příprava sice k něčemu je, ale věci jako zpětný ráz zbraně nebo vítr chybí.

Takže jsem si nacvakala podle taťkových pokynů a napodruhé už všechny terče zbělaly.

,,Teď už dobrý, docela pěkné centry. Ale ležela jsi tam dost dlouho." upozornil mě na moje tempo i taťka.
,,Tak stojku na jeden nádech, jak jsi zvyklá." "poradil" mi.