unBOElievable

New Year's mistake?

Milý deníčku, trávím další nudné Vánoce s rodičema. Tak by pravděpodobně zněla věta v kolonce dvacátého čtvrtého prosince.

Jakmile jsem se totiž vzpamatovala ze slušné, ne jen morální, kocoviny, holky mě dostaly do letadla a držely se mnou, když předstíraly, že jim je taky špatně nejspíš z toho jídla z večírku. Čímž se ale rozhodně nevylučovalo, že jim nebylo stejně zle jako mně.
Ani jsem netušila, jak celá akce skončila nebo jak jsem se dostala na pokoj. Hlavní bylo, že jsem se ráno vzbudila v posteli sama a Vánoce tak mohly začít bez trapasu. To ostatní, co jsem vyvedla, nemohlo být horší...

Jako každý rok byla mamka v permanentním stresu, že něco nestihne připravit, nebo že se cokoliv pokazí. Tak nějak to patřilo k Vánoční atmosféře a každý rok to vypadalo stejně.

Proto jsem ani toto dopoledne nebyla u jejího šílenství a radši se jela projet.
Musela jsem totiž uznat, že Markane bude mým dalším velmi oblíbeným místem, na které bych se chtěla vracet. I když leží několik hodin od Osla.

Výhledy na fjordy berou dech, i když je vidíte poněkolikáté. A stejně tak jsem se rozplývala právě i o vánočním dopoledni.
Tři hodiny uběhly neskutečně rychle, takže jsem se musela vrátit na oběd. Ten mamce pomohla připravit Hanne s její dcerou Camillou, která byla jen o kousek mladší než já. Ale co jsem pochopila, nebyla takový nadšenec do sportů, takže mě ráno s projížďkou odmítla.

,,Chan, odpoledne jedu do města, které je asi deset minut odtud. Pojedeš se mnou?" zeptal se mě taťka po jídle.

,,Jo, proč ne. Co tam budeme dělat?" ať je to cokoliv, vždycky to bude lepší než být součástí máminého stresu.

,,Podívat se do centra. A taky na malé setkání." dodal přesně ten háček, který jsem čekala celou dobu. Ale jak jsem zmínila, radši se potkám s cizíma lidma, než být pod neustálou palbou. ,,Tak se jdi převléct, zrovna se mi ozvali, že už nás čekají." mávnul na mě s telefonem.

,,Nevěděla jsem, že máš známé v Markane." nějak mi nedošlo dřív, že nevím o nikom, kdo by odtud pocházel.

,,Nezůstáváme v Markane. Jedeme do Strynu." poukázal taťka na navigaci.

,,To máš jedno. Myslela jsem, že poznáš tak možná pár lidí v Oslu." protočila jsem očima. Byla jsem takhle na severu poprvé v životě a sotva jsem se naučila přečíst některé názvy správně, málem mě zkoušel ze zeměpisu.

,,Však uvidíš." dodal a věnoval se řízení.
Přejeli jsme velký most uprostřed centra a pomalu se dostali na polní cestičku, která vedla ke dvěma osamělým budovám a obří červené stodole.

,,Nechceš mi říct, že uprostřed ničeho bydlí nějaký tvůj kamarád." na to, že říkal, že pojedeme do města, jsem si spíš připadala jako v nějakém zapadákově.

Až když jsme vystoupili a obešli dům z boku, okamžitě na nás začala mávat postava, kterou jsem po chvíli identifikovala jako Tarjeiho. Co ten tady dělá?

,,Ahoj, tak jsme dorazili." houkne na něj taťka.

,,Potichu prosím, zrovna jsem uspal Arona." poukáže na kočárek stojící před verandou.

,,Ahoj." jemně ho obejmu a nespustím z očí pletenou kolébku. ,,Můžu se podívat?" usměju se znova tím směrem.

Tarjei jen přikývne a všichni tři se rozejdeme ke vstupu.
,,Páni, je tak krásný." rozplynu se po několikáté. ,,Jak roztomile spinká." křením se na něj.

,,Prosimtě, ty máš ještě času." upozorní mě taťka. Všichni se tomu zasmějeme, až nás přeruší snědší brunetka.

,,Do toho si od rodičů nenechej kecat." Gita.