Was it really a coincidence? [CZ]

3.

Momentálně jsme se sestrou na cestě z obchodu. Mohla se zbláznit, když mi od Charlese přišlo, že za chvíli bude start. Sledovala to s tátou a mámou už od mala a teď se na to kouká i s Patrickem. Vsadím se, že na to budou koukat i jejich budoucí děti. Když jsme dorazily, bylo něco málo do začátku závodu. Nebudu absolutně komentovat, jakou rychlostí má sestra ty tašky odhodila na zem a šla za ostatníma na gauč.

Zatímco máma nadšeně vyčkává na Carlose Sainze, táta je nervní, že Lewis se na obrazovce taky ještě neobjevil. Patrick je nadšený, že právě vidí svého favorita Maxe a moje sestra, ta je vytočená, protože Patrick nefandí Sebastianovi stejně, jako ona. Já jsem si zabrala své nejoblíbenější křeslo a vyčkávala na Charlese..

„Zoe, musíš být nervózní, co?“

„Cože, mami?“ neměla jsem čas vnímat její dotaz, protože Charles zrovna vyjel na trať.

„Musíš o něj mít strach, ne?“

„Eh- jo.. nám o něj strach..“ hlavně proto, že ještě nemrkl do kamery, protože kamera na něj nebyla nastavená..

Byli jsme v polovině závodu, když se objevila červená vlajka. Sakra. Přeslechla jsem, kdo narazil..

„KDO NARAZIL?“ zakřičela jsem přes celý obývák a všichni se na mě zmateně podívali. Uviděla jsem červený monopost a srdce mi vynechalo úder nebo i dva..

„Zoe, klid..“ začala mě utišovat máma a já se mezitím snažila rozeznat číslo, které bylo napsáno bůh ví jakou barvou. Před očima se mi mlžlilo, bylo mi mdlo. Nešlo o to, že by mi na Charlesovi až tak moc záleželo.. znali jsme se pár dní. Ale i on má tam někde mimo trať svoji milující rodinu, za kterou by se měl vrátit

„Je to Sebastian, vystupuje Seb!“ zavolala na mě sestra a mně spadl obrovský šutr ze srdce. I když.. ne dostatečně velký. Stále mě tížil špatný pocit, kvůli Carlosovi. Protože i on tam má někde ve Španělsku někoho, kdo ho má rád a čeká na něj, než se vrátí.

„Je v pořádku, všechno je v pořádku..“ snažila jsem se naslouchat slovům svých blízkých. Ale stejně mi bylo z toho všeho zle.. dokud jsem neuviděla ho, jak se dívá do kamery a následně mrká..

„Je v pořádku, všechno je v pořádku.“ zopakovala jsem a všichni se na mě zmateně otočili „Co? Mrkl přece do kamery“ a už mi to došlo. Neví o tom, jaký přislíbil mi dal. „V podstatě jde o to, že mi slíbil, že pokaždé mrkne do kamery, abych si byla jistá, že je v pořádku..“ vysvětlila jsem a čekala na reakci ostatních

„To je tak romantické“ spráskla si ruce na hrudi mamka a s úsměvem se na mě podívala. Vzala jsem si do ruky telefon a rozhodla se napsat tomu zelenookému monačanovi, který zrovna zmizel ze spárů kameramanů pryč.

Já: je všecko ok se Sebem?

Charlie: naštěstí, díky bohu

Já: a ty jsi v pořádku?

Charlie: jsem rád, že se zajímáš i o mou maličkost.. jsem v poho. Dostatečně silný na to, poznat tvou rodinu

Nad tím jsem se musela zasmát

Já: jsi nervózní

Charlie: Jak blázen! Ne, dělám si srandu ma puce těším se. Fakticky to bude naprosto v klidu. Nemusíš se vůbec bát

Já: Jinak.. jsi moc šikovný, skončil jsi na 2. místě

Charlie: Zatím. Ale možná se to předčasně ukončí. Nemá cenu vracet se na trať na 3 minuty.