Was it really a coincidence? [CZ]

10.

„Leclercu, musíme vyrazit! Dělej!“ Snažila jsem se ho všemožně popohnat, protože dnes vyrážíme na svatbu mé sestry. Předtím, se samozřejmě ještě ukážeme na tom slíbeném focení a pak mizíme někam do Fréjusu, což není úplně daleko, ale mám strach, že až vyjedeme, bude šílená dopravní špička.

Přespala jsem u Charlese, protože jsme si udělali filmový večer s vyráběním dárku pro mou sestru. Mám mít krátký proslov a my dva k tomu vytvářeli krátké video. Pak samozřejmě text na přípitek a spoustu dalšího.

„Co ti tak trvalo!“ Zaskučela jsem, když konečně nasedl do auta a vyjeli jsme. Cesta trvala jen chvíli a byli jsme v ateliéru. Já jsem stála opodál a čekala, než Joris a nějaký další muž něco nedořeší. Pak už naštěstí proběhlo focení a za mnou došel ten neznámý muž mezitím, co se Charles převlékal zpátky do svého oblečení.

„Dobrý den“

„Zdravím..“ změřila jsem si ho pohledem, protože jestli mám být upřímná, z tohohle muže nemám ani trochu dobrý pocit

„Jsem Pedro, Charlesův PR manažer“

„Jo tak ty jsi ten důvod, proč my dva spolu na oko chodíme“

„Co?“

„Jsi v tom hraní fakt dobrý. Nedělej, že o ničem nevíš.. ale jinak můžeme to nerozebírat, ať to někdo neslyší“

„No.. a.. jak se máš? Nevíš co má Charles tenhle víkend za lubem? Měli jsme jít vyvolat na nějakou akci nějaký randál, ať se zase trochu dostane do podvědomí lidí“

„Netuším.“

„Nechce to nikomu říct. Musím už jít, ale těšilo mě. Vážně vám to spolu sluší!“ Zasmála jsem se, protože tenhle vtip se mu opravdu povedl. A i ten předchozí, když se na mě zmateně koukal a dělal, že o ničem neví. Tenhle kluk má docela zvláštní humor.

Když jsme konečně vyjeli, písničky hrály pořádně nahlas a my oba dva zpívali. Vyzula jsem si boty a pohodlně se usadila na sedačce.

„Těšíš se?“

„Jak malé dítě!“ Uchechtla jsem se a sledovala ubývající cestu z okýnka

„Příští závody jsou ve Francii..“ když o tom začal mluvit, přišel mi nervózní. Jen jsem na něj koukala a čekala, jestli bude pokračovat. Vypadal, že hledá ideální slova, ale přesto se nakonec odhodlal a pokračoval: „přemýšlel jsem jestli bys.. jestli bych nechtěla..“

„Jestli bych se nechtěla přijít podívat?“

„No..“ já nevím.. chci? Chci ho jít podpořit, protože i on mě jde podpořit na svatbu mojí sestry, jenže.. to by znamelo, že tohle všechno už bude oficiálnější. Že pro všechny, už to bude oficiální. Protože teď nás jen občas vidí spolu a to nemusí nic znamenat..

„Ráda bych, ale..“

„Je to na tebe narychlo.. rozumím.“ Semkl rty víc k sobě a křečovitě chytl volat. Začal si o něj jemně poklepávat prsty a upíral svůj pohled přímo před sebe.

„O to nejde..“

„Tak co? Zoe.. buď ke mně upřímná, prosím“

„Mám strach.“ a je to venku.

„Z čeho? Nebudeš tam sama. Seznámím tě s Carlosovou přítelkyní, nebo s Melanie, která řídí naše denní plány na závodech. Budeš v pořádku, přísahám. Nenechám tě tam nikde samotnou..“

„Dobře“

„Co? Přijdeš?“ vyhrkl a jeho grimasa ve tváři se změnila na úsměvnou. Už zase byl jako to svítící slunce, které září na všechny strany a nabíjí lidi okolo sebe dobrou náladou.