Was it really a coincidence? [CZ]

14.

Vzbudila jsem se až po dvanácté. Nejkrásnější na tom bylo zjištění, že mě objímá on a je v pořádku. Celá rozlámaná jsem se vymanila z jeho sevření a posadila se na kraj postele.

„Dobré ráno." Ozvalo se ospale a já se na něj s leknutím otočila

„Nechtěla jsem tě vzbudit.."

„To je fuk.. stejně jsem nespal."

„Jak to? Chrápala jsem nebo něco?"

„Brečela jsi ve spánku a já se tě snažil uklidnit... furt jsi se převalovala nebo jsi něco se strachem vykřikovala.."

„Moc se omlouvám. Co jsem křičela?"

„Že máš o mně strach a že mě nechceš ztratit. A pořád jsi na mě volala, jestli jsem v pořádku.. že nechceš, abych ti v té formuli uhořel.. že prý mě nesneseš ztratit stejně jako Marca. Prý aspoň jednoho z nás musíš zachránit."

„Aha.." chtěla jsem vstát, ale Charles mě chytl za zápěstí. Když jsem se podívala na jeho ruku, měl tam červenou spáleninu. Podíval se na to samé místo a já ztuhla.. říkal mi přece, že je v pořádku.

„To nic není, nedělej si starosti. Ani to vlastně nebolí"

„Půjdeme se nasnídat?"

„Co bys řekla ještě pěti minutám v posteli?"

„Ale jen pět minut." pohrozila jsem mu zvednutým ukazováčkem a svalila se zpátky k němu. Přijde mi, že jsem pro něj padla příliš brzy a příliš tvrdě. Tenhle muž mě dostává do kolen.. šílím z něj.

Tyhle myšlenky bych neměla v hlavě vůbec mít. Nezasloužím si znovu najít lásku, protože tu starou jsem nedokázala zachránit. Od sestřiny svatby mám tyhle odporné vtíravé myšlenky v hlavě pořád.

„Nechtěla jsem na tebe předtím být tak zlá." vyřkla jsem do příjemného ticha, které jsem takhle nejspíš pokazila.

„Říkal jsem ti, že je to v pohodě."

„Chci si dokázat, že si nezasloužím ničí lásku.." divím se, že jsem mu to přiznala. Sama sebe jsem tímhle překvapila a teď budu pořád přemítat nad tím, jestli je dobře, že jsem mu to řekla. Co když jsem mezi námi znovu něco pokazila?

„Zasloužíš si být milovaná. Vlastně se docela divím, že nikoho nemáš.."

„Nikdo mě nechce. Mám tlusté stehna, široké boky a úzký pas. Kalhoty na sebe sotva najdu a ještě k tomu mám modré oči a černé vlasy. Lidi si o mně musí říkat, že jsem čarodějnice"

„Mně se třeba líbí tvoje křivky. A máš šíleně pěkný oči.. šílím z nich pokaždé, když se do nich podívám. Jsou tak průzračné, že skrz ně člověk může vidět až do tvého nitra a přitom naopak vzhledem klamou." jak to myslí? Chce říct, že jsem v realitě úplně komplikovaná? Protože ano. To já přesně jsem..

„Ty máš taky zajímavé oči. Sem tam trochu modré, ale jinak zelené jako nově nasazená tráva"

„Poetické vlohy?"

„Studovala jsem literaturu, ty pako. Samozřejmě, že mám poetické vlohy." Oba dva jsme se začali smát. Pokaždé, když si uvědomím, že jsem studovala literaturu, rozesměje mě to. Protože na střední jsem taky potkala Marca a to vtipnější je to, že to studoval taky. Vždy jsme spolu ze srandy skládali vtipné básničky na učitele, které jsme nesnášeli a že jich bylo. Tyhle vzpomínky jsou jedny z mých nejkrásnějších a nejintenzivnějších.

„Mám hlad a absolutně nevím, jak je na tom Arthur."

„Co se děje?"

„Začal si s nějakou novou a ona mu zas dala kopačky. Jenže tentokrát je to takový jiný.. hodně si rozuměli a měli si pořád, co říct. Ta holka ale prý nezvládá všechnu jeho slávu, fanynky a to, že je skoro každý víkend pryč. Upřímně, tohle neustojí hodně holek a já to plně chápu."