Was it really a coincidence? [CZ]

8.

Pondělí. 10 hodin ráno a já teprve vstávám z postele. Oblékla jsem se do sportovního a abych si pročistila hlavu, rozhodla jsem se jít běhat. Původně se to zdálo jako úžasný nápad, ale postupně, když jsem se rozběhla, už se mi to tolik nelíbilo. Zžíral mě fakt, že jsem lidem na očích a všichni si mě kdykoliv můžou vyfotit. Zaběhla jsem dál mezi bytovky těch šíleně bohatých a na jednom z balkónů uviděla stát známou siluetu s hrnkem v ruce. Opíral se o mohutné zábradlí a koukal se do dálky.

„Ranní kávička, huh?“ zavolala jsem a on všemožně začal rozhlížet

„Zoe?“

„Hoďte mi své krásné kadeře dolů, princezno, lezu za vámi!“ Zasmála jsem se a on se uchechtl

„Co ty tu? Stalkuješ mě?“

„A ty mě? Touhle trasou normálně ráno chodívám běhat“

„V životě jsem tě tu neviděl. Počkej na mě! Obuju si boty a běžím za tebou!“

„Tak mě chyť, Leclercu!“ vyplázla jsem na něj jazyk a pomalu se rozběhla pryč. Za chvíli jsem za sebou uslyšela, jak těžce něčí nohy dopadají o zem a rozběhla jsem se o to rychleji. Když mě někdo se smíchem povalil do zelené trávy, skoro se mi nadšením zastavilo srdce.

„Moc neběháš, co?“

„Pff, chytl jsi mě jen, protože jsem to nečekala,“ začala jsem ho pošťuchovat a on padl na zem vedle mě. Jen jsme se dlouhou dobu koukali na oblohu a nic neříkali. Taková krásná chvíle, nikde ani noha, jen já a on ležící ve vlhké trávě..

„Dívej se pořád nahoru, ale po naší levici jsou paparazzi“

„Už zase? Nemůžeme být ani chvíli o samotě?“

„Chtěla bys se mnou být o samotě?“

„Zapomeň, že jsem to řekla!“ Začala jsem se smát a on mě lechtal. Smála jsem se celé kolo a snažila se popadnout dech. Ještě chvíli jsme jen leželi a povídali si. Když už jsem se rozhodla, že je čas jít, Charles mě doprovodil až ke mně domů a řekl mi o další naplánované schůzce.

„Ty Charlesi.. co bys řekl na dvojité rande? S mým nepřítelem ze střední a jeho manželkou, která byla naopak moje kamarádka“

„Zní to fajn“

„Dobře, napíšu ti později detaily“

„Platí.“

Bude to tak, že já někam dojdu do centra, zavolám mu, kde jsem a on pro mě přijede. Půjdeme spolu pak jen tak na procházku po obchodech a říkal, že mě vezme i na jídlo.. což vážně nechci! A pak máme domluvené dvojité rande s Claire a Nicosem. Nevím, zda se těším nebo jsem šíleně nervózní.

Vrhla jsem se na úklid bytu, protože už to vážně chtělo. Od příští měsíce, u mně má bydlet Olivie, aby jsme líp vyšly s nájmem. Teď se Olivieno bydlení rapidně zdražilo, a tak mě požádala, jestli by nemohla nějaký čas zůstat u mně. A komu by to vadilo? Je to moje nejlepší kamarádka a stejně tu mám jeden volný pokoj navíc. Aspoň se tu nebudu tolik nudit.. čeho se ale více bojím je to, že Olivie je zvyklá vymetat kluby. Neříkám, že já jsem tam s ní občas nechodila.. a ačkoliv je to k neuvěření, z nás dvou jsem ta loajálnější já. Nejvyhledávám zbytečné jednorázovky, nekouřím každému druhému na záchodech.

I když by mi to spoustu lidí asi typlo spíše než mé stejně staré kamarádce. Ona byla jako mladá vždycky srovnaná, všechno měla pod kontrolou, poctivě dělala úkoly a starala se o vše, zatímco já byla třídní šašek, peklo všech učitelů, ale hlavně
prvotřídní zapomínač úplně všeho. Svačiny, pití, úkolů, testů, Olive byla moje jediná záchrana. Když nepočítám pár kluků, kteří mi pomáhali, protože si mysleli, že jim za to něco dám. Ale taková už jsem já nebyla, když jsem poznala Marca, který mi ukázal, že když mám špatný den, nemusím se ujišťovat, že ho budou mít všichni. Prostě to mám přejít a užívat si chvíle, kdy se můžu smát.