Was it really a coincidence? [CZ]

27.

Následujících několik dnů jsem chodila jako tělo bez duše. To je teda to, co mi všichni okolo mě říkali. Nikdo z nich přesně nevěděl, co se stalo nebo co se dělo. Všechny jsem posílala pryč se slovy, že je všechno v pořádku a nic zásadního se nestalo jen nemám dobré období.

Zrovna dneska máme mít rodinnou večeři a Charles byl pozvaný taky. Zkoušela jsem mu psát, jestli se nechce zúčastnit, ale odpovědi se mi nedostalo. Naposledy jsem na sebe koukla do zrcadla a vydala se z bytu pryč. Cesta ubíhala pomalu. Šla jsem pěšky, protože jsem si potřebovala provětrat hlavu, jenže je to cesta tak na 2 hodiny. Ještě když mám boty na podpatku.

Patrick a má sestra už naštěstí vyjeli a prý mě přiberou po cestě, takže se nemusím hnát. Sedla jsem si na lavičku a věnovala se telefonu, když u mě zastavilo nableštěné Ferrari a z něj vystoupil vysoký muž.

„Sedej.“ Bylo jediné, co mi řekl než mi otevřel dveře od spolujezdce. Rezignovaně jsem si sedla neschopna cokoliv říct. Zabouchl dveře a taky se posadil. Napsala jsem sestře, že už mě nemusí vyzvedávat a rozjeli jsme se směrem mého rodinného domu. Celou cestu bylo nepříjemné ticho. Trapné ticho. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Mám se mu omluvit, že jsem to neřekla nazpět? Mám mu přiznat, že se bojím toho, že mě opustí? Mám mu říct, že chci, aby byl můj, ale mám strach, že ho přestanu bavit? Že jsem hra? Že se začne koukat po jiné ženě až mě pozná úplně se vším všudy?

Když jsme dojeli, v tichosti jsme oba vystoupili a já zazvonila na dveře. Otevřela nám mamka s roztáhnutou náručí pro objetí. Nadšeně jsem ji tedy objala a vyzula si boty. On ji obejmul taky a do ruk ji vrazil kytici červených růží. Následoval mě do jídelny, kde jsme se jen posadili a pozdravili mého tátu.

„Tak co, mládeži? Jak se máte?“ Podívala jsem se směrem Charlese a ten se mírně uchechtl.

„U mě všechno dobrý, co ty Zoe?“ Jeho pohled zabodl přímo do mých modrých očí a já ztuhla.

„J-jo taky fajn.. půjdu mámě pomoct s večeří.“ Prudce jsem se zvedla až jsem omylem bouchla do stolu a rychle se odklidila do kuchyně.

„Zlatíčko stalo se něco? S Charlesem mi přijdete už od příchodu oba hodně napjatí.“

„Těžké časy v práci.“ Usmála jsem se a pomohla ji odnosit hotové jídlo do jídelny. Mezitím už dorazil i Pat s Corou a všichni jsme se usadili ke stolu. Zatímco já jsem seděla a mlčela, Charles nadšeně vedl konverzaci se všemi u stolu a krásně  se usmíval. Horší byl fakt, že mě ignoroval. Nemám mu to za zlé. Taky bych se chovala stejně v naší situaci.

„A svatbu máme očekávat kdy?“ Uchechtla se moje máma a já se vrátila zpátky do reality. Neslyšela jsem celý kontext tenhle konverzace, ale už tohle mi stačilo, abych zabodla svůj pohled do talíře a nekoukala se po ostatních.

„Vlastně.. se Zoe jsme se rozešli.“ Když vypustil tahle slova, bodlo mě u srdce. Aspoň jsem to nemusela rodičům oznamovat já. „Dala mi kopačky.“ Uchechtl se a já se zakašlala. Prakticky to byla pravda, ale zmiňovat to nemusel.

„Oh..“ oh.. bylo to jediné, co moje máma řekla. Všichni ostatní mlčeli a já se rozhodla podívat se na všechny u stolu. Všichni měli zklamané pohledy, které se upínaly mým směrem.

„Je to takhle pro nás oba lepší.“ Vyhrkla jsem a doufala, že jsem takhle aspoň trochu zpravila náladu u stolu, ale udělala jsem přesný opak.

„To říkáš ty. Omluvte mě.“ Char se zvedl a odešel na záchod.

„Proč, Zoe? Proč?“ Padla mým směrem otázka a já zavrtěla hlavou.

„Protože- nefungovalo to..“

„Vypadali jste tak šťastně.. vůbec tomu nerozumím.“

„My jsme byli šťastní jenže to není tak jednoduché. Být šťastný není všechno.“

„Ne, zlatíčko. To je právě to jediné, na čem záleží. Jestliže tě Charles dělal šťastnou, pak není nad čím přemýšlet.“

„Už jsem zpátky, pardon. Volal mi můj pr manažer. Museli jsme dořešit něco ohledně jedné věci, kterou ukončujeme.“
Ukončujeme.

Máma Charlesovi nabídla, aby přespal a ten souhlasil. Ustlala mu v pokoji pro hosty a já se naopak o půlnoci odklidila k sobě. Musím s ním mluvit.

Jestliže tě Charles dělal šťastnou, pak není nad čím přemýšlet.

Není nad čím přemýšlet. Potichu jsem se vydala k němu do pokoje a sedla si na postel.

„Jdeš vyřešit tu věc ohledně pr?“

„N-no.. jo to přesně jdu udělat.“

„Fajn, tak se stav jindy. Nemám chuť ani náladu to teď řešit.“

„Vlastně bych chtěla-“

„Mně je upřímně jedno, co ty chceš, Gilbert.“

„Jo tak tohle jsem si zasloužila. No tak já už půjdu.“

„Fajn. Dobrou.“

*****
Ráno jsem vypadla dřív než všichni ostatní. Od rodičů mě vyzvedl Arthur, ačkoliv na mě byl pěkně naštvaný. A asi ještě pořád je..

„Proč si Charlesovi dala kopačky?“

„Já- když ti něco řeknu, slibuješ, že to nikomu neřekneš a necháš si to pro sebe?“

„Pokud jsi někoho nezabila..“

„Náš vztah s Charlesem- to všechno bylo falešné. Nikdy jsme spolu doopravdy nechodili. Všechno to bylo pr. Byl to pr vztah kvůli jeho slávě a mojí rodině.“

„Co? Chceš mi říct, že nic z toho NIKDY nebylo reálné?“

„Ne.. teda.. Charles mi přiznal, že mě miluje a já jsem ho poslala pryč.“

„Zoe, proč bys to sakra dělala?“

„Protože- nemiluje mě. Možná má pocit, že jo. Ale nezná mě, nezná mě natolik, aby mě mohl plně milovat se vším všudy.“

„Myslím, že bys měla něco vědět..“

čauvec.

Nějaké teorie co ji Arthur řekne?

Nová část, protože mi drtí srdce nechat vás trápit se.

Protože já se trápím nad tímhle sama dost.

A pokud něčím procházíte, stay strong. Na vašem životě záleží. Věřte mi.

Nico <3