In Love With the Cofee Girl

1

Isabelle. Isabelle.

Pohledem na hodiny zavěšené na zdi jsem se přinutil opustit naši skromnou zaměstnaneckou místnost. Je deset hodin, začíná mi směna. Za pět minut ji uvidím.

Otřel jsem si ruce do zadních kapes svých tmavých džín a šel se postavit na místo, malinký stupínek za výlohou se zákuskama. Vzal jsem do ruky fix a a porozhlédl se po místnosti příjemně nasáklé vůní kávy. Lidi už seděli za stolky a bavili se nad šálky té jejich. Překvapilo mě, že ve frontě nikdo nestojí. Byl tu jen jakýsi student u pokladny, přebírající si svoji dopolední kávu. Ona nikde.

Najednou se otevřely dveře a já sebou trhl. Už jsem ji čekal, ale nebyla to ona. Do kavárny vstoupila jakási malá tmavovlasá holčina, asi třináctiletá. Nakráčela si to až ke mně a se zdviženým nosánkem (dobře, možná měla zvednutou hlavu, aby na mě viděla) zahlásila:

"Vanilkové latté pro Madyson s ypsilon."

Téměř jsem ji přeslechl, protože v tu chvíli se opět otevřely dveře a vešla ona. Isabelle s měkkým I.

Netuším, jak bych ji měl popsat, protože tak mimořádný člověk se těžko dá popsat slovy, ale přesto se pokusím.

Nejvýraznější jsou její hluboké, modrozelené oči. Okraje jejích duhovek černají na krajích. Rty, do kterých se má člověk chuť zakousnout. Pohled, jakým vás přinutí ji milovat. Vlasy... Ty nádherné vlasy, které si každý čtvrtek stahuje do drdolu a každé pondělí si je nechává vlát přes rameno.

Zíral bych na ni do té doby, než do mě Jackson strčil. A pak jsem na kelímek, do kterého patřilo vanilkové latté, napsal Madison s měkkým I.