In Love With the Cofee Girl

94

Opíral jsem se o vnější zeď mého pracoviště, už v civilním oblečení a s rukama založenýma na hrudi. I přes to, že nás dělil jen asi metr, jsem pozoroval lidi, jak jeden za druhým vchází do dveří kavárny. Věděl jsem, že se na mě díváš. Věděl jsem to moc dobře.

"Tak?" promluvila jsi konečně po pár minutách, které jsme strávili v mlčení. Nedokázal jsem se na tebe podívat. Nesnášel jsem se za to.

"Víš, Isabelle," začal jsem potichu a uvolnil ruce, zastrčil si je do kapes. "Já vím, že jsi se rozešla s Jamiem. Nebo on s tebou, to je vlastně jedno."

Všiml jsem si, jak jsi sebou cukla, přestože ses to snažila uhrát a nedat na sobě nic znát. Moc se ti to nedařilo, protože sis začala hrát s modrým třpytivým kamínkem zavěšeným na řetízku kolem krku. Nebyl jsem sám, kdo byl nervózní.

"A... V čem je problém?" zeptala ses poměrně tišeji. "Už s ním nejsem asi měsíc a půl."

"Já... Promiň, Isabelle, ale já mám prostě pocit, že ti za něj mám dělat náhradu. A to nechci. Rád bych si s tebou někam zašel, ale... Nechci... Nechci být prostě výplň prázdných míst ve tvém srdci." Tváře mi maličko zrůžověly. Až takhle jsem to říct nechtěl.

"Výplň prázdných míst," zopakovala jsi potichu a uhnula pohledem kamsi dolů, vedle mně. Tvé prsty si neustálý hrály s náhrdelníkem.

"Takže tak," shrnul jsem to a odlepil jsem se od studené zdi. "Je mi to líto, Isabelle. Ale tohle prostě nejde."

Nepřítomně jsi kývla, ale když jsem tě obcházel, všiml jsem si tvého pohledu. Tvých opět smutných očí.