In Love With the Cofee Girl

100

Otevřel jsem dveře kavárny a bez toho, abych se nějak ohlížel kolem sebe, jsem si to zamířil přímo k Jacksonovi. Postavil jsem se přímo vedle slečny, kterou obsluhovala moje kolegyně.

"Co to má bejt? Nejdřív mi dáš volno, ne, přímo mě přemlouváš, abych si ho vzal, a teď mě taháš zase zpátky? Co když jsem mohl bejt třeba já nevím, v Jižní Dakotě?"

"Já vím, že bys tu svou skvělou dovolenou stejně strávil doma na gauči," odvětil můj nadřízený bez špetky zájmu.

"Jacksone!"

"Uklidni se, kámo. Na, tady máš kafe."

"Nechci kafe," zavrčel jsem.

Jackson kelímek ale přece jen položil na pult přede mě. S otráveným povzdechem jsem ho vzal a přiložil jsem si ho k ústům. Něco se mi ale na něm nezdálo. Oddálil jsem ho a podíval se na karton. Stálo na něm totiž moje jméno.

Elliot

To písmo mi bylo nějak... Povědomé. Ale Jacksonovo určitě nebylo. Pohlédl jsem na něj, ale ten jen pokrčil rameny a odvrátil se. Vrátil jsem teda pohled zpět na kelímek a otočil ho.

Promiň. Nemůžeme si promluvit ještě jednou, prosím?
-Isabelle

Srdce mi vynechalo jedné úder. Rychle jsem se podíval za kasu - stála jsi tam. Ty, Isabelle, v černém tričku, černých džínách, zelené zástěře, s vlasy zapletenými do copu. Tvé rty byly vytvarované do mírného, nadějeplného úsmevu, tvé oči jakoby jemně svítily.

---

Stáli jsme oba před kavárnou, jako v ten den, kdy jsem tě odmítl. Pořád jsi na sobě měla tu zelenou zástěru, kterou obvykle nosím já - byl to zvláštní pocit. Možná se mi i trochu líbil. Rozhodně jsi vypadala... Jinak, než normálně. Víc jako... normální člověk, ne bohyně. Jeden pramen vlasů ti neposedně lezl do obličeje, ale ta malá nedokonalost ti jen přidávala na kráse. Ano. Takhle ses mi líbila možná i o trochu víc. Takhle, kdy ses nesnažila vypadat co nejlíp.

"Já..." promluvila jsi po pár minutách ticha, "snažila jsem se..."

"Jestli ses snažila překvapit mě, tak se ti to povedlo," přerušil jsem tě, ale neodpustil jsem si malý úsměv, který tě donutil usmát se taky.

"Chci se omluvit za to minule," povzdechla sis a odhrnula si ten neposedný pramen z obličeje, i přes to, že ti tam za pár vteřin opět spadl. "Byla jsem na tebe asi moc hrr... A rozhodně jsem nechtěla, aby to vyznělo, že mi máš dělat náhradu za Jamieho, to vůbec ne."

Jeho jméno trochu zbortilo tu napjatě příjemnou atmosféru. Naštěstí jsi to alespoň trochu zachránila.

"Říkal si, že mě vůbec neznáš... A máš pravdu. Neznáme se. Já neznám tebe, ty neznáš mě. Ale... Vypadáš jako fajn kluk a tak nechci zahodit šanci tě poznat. A třeba... Třeba bychom mohli začít jako kamarádi. Obyčejně."

"Takže myslíš... Úplně od začátku?" zeptal jsem se pro jistotu.

"Jo. Začít znova. Takže..."

Zůstala jsi na mě zírat, a to mě přinutilo k smíchu. Ten byl ale nakažlivý, protože ses rozesmála taky. Tím svým roztomilým způsobem.

Natáhl jsem k tobě pravačku s úmyslem trochu zavtipkovat, a konečně jsem se představil: "Ahoj, jmenuju se Elliot Washington a pracuju jako barista ve Starbucks, nejspíš jsi mě tam možná někdy zahlédla."

Koutky tvých rtů se ti téměř táhly od ucha k uchu, a i když jsem to nečekal, jsi moji ruku přijala. "Ahoj. Já jsem Isabelle Leavesová a jsem v maturitním ročníku na Soukromé umělecké škole Richmond."

Maličko, ale opravdu malinko jsem znejistěl. Středoškolačka? Nejsem na tebe moc starý?

"A jako začátek," mírně ses nadechla, "bych tě - jako kamarádka - chtěla pozvat na můj maturitní ples, protože když už o tom tak přemýšlím, chybí mi doprovod. A navíc: myslím, že by to byla fajn příležitost k tomu, se nějak líp poznat."

"To by bylo skvělý."

Celá záříš, Isabelle. A já taky.

Jak bych to nazval? Štěstí? Ne.

Naděje do nového začátku.

THE END