In Love With the Cofee Girl

77

"Sedej," poručila jsi mi mírně rozkazovačným tónem, a sama ses usadila za jeden ze stolů. Klesl jsem na židli naproti tobě, ale nedokázal jsem se na tebe podívat. Sledoval jsem linii tmavého dřeva, dokud na něm nepřistály tvoje dokonalé dlaně.

"Elliote," oslovilas mě, až jsem sebou trhl. Nebylo časté, že bych z tvých úst slýchal svoje jméno.

"No," zamrmlal jsem, abys pokračovala. Ale ty sis jen povzdechla.

Na pár dlouhých minut nastalo to mučivé ticho, za které mě asi tisíckrát napadlo, jestli bych neměl odejít. Zdálo se mi to zbabělé, to jo, ale teď, v ten moment, kdy jsi tu naproti mně seděla a zamyšleně sis mě prohlížela, to bylo snad ještě horší.

"Elliote, podívej," promluvila jsi konečně, a já se přinutil zafixovat svůj pohled na tvých očích. "Nechtěla jsem, aby sis to takhle vzal. Promýšlela jsem to hrozně dlouho, to, jak ti to řeknu, ale nepřišla jsem na žádný lepší způsob. Promiň. Fakt jsem... Fakt jsem si nemyslela, že kvůli tomu dáš výpověď, nebo budeš dělat, že mě neznáš-"

"Já tě ale fakt neznám," přerušil jsem ji chraplákem, který překvapil i mně samotného. Zněl jsem díky tomu dost... drsně, a to jsem nechtěl."

Zavrtěla jsi hlavou. "Promiň. Já jen - pravda je, že jsem sem neměla Jamieho vodit."

Při zmínce jeho jména se mi jaksi automaticky zaťaly pěsti. A ty sis toho všimla, bohužel.

"Prostě... Prostě se ti hrozně omlouvám."

"Není to tvoje chyba," zachraptěl jsem znovu, "to já mám jen zase smůlu."

S těmi slovy jsem se zvedl a tím nejkvapnějším krokem jsem opustil kavárnu.