Detektiv a zabiják

Prostě musela

Paní Hudsonová byla opravdu milá dáma, ale pokud začala mluvit o nějakém seriálu, nedala se zastavit. Bohužel i přes všechno čím prošla, měla opravdu dobré vychování, její patron do ní investoval opravdu hodně., a tak pokusila naslouchat, přece jen normální lidé často mluví a televizi a tak, ale tohle byla hrůza. Před deseti minutami se přistihla, že vůbec neposlouchá a jen občas něco prohodí. Seděli ve společném obývacím pokoji, na stěnách byla černo-bílá tapeta s nějakým vzorem, působil uklidňujícím dojmem, stejně jako tmavý nesourodý nábytek a několik knihoven se značně neuspořádaným obsahem. Na jedné stěně byl pověšen starý vyřezávaný rám a naproti němu byl žlutým sprejem vyveden smajlík a vedle byl umělecký obraz lebky, podobný té co byla položená na krbu. V tomhle bytě nebydlela ženská už pěkných pár měsíců né-li let. Nevadilo jí to, líbilo se jí tady, ale všudy přítomný chaos jí lezl na nervy, jedno z prvních pravidel co jí patron vštípil hluboko do mysli, byl pořádek. Jen když máš všude pořádek, můžeš zakázku odvést stoprocentně. Často říkával, byl to první člověk, který se nepokoušel jí ublížit, hned jak zjistil, že s ní není něco v pořádku. To on jí přivedl k jejímu řemeslu, ne, že by se k jeho památce chtěla stavět zády, ale už prostě dál nemohla. Říká se, že člověk má krev na rukou, když někoho zabije, jako by se zastavila tam, měla štěstí, nikdy nedostala zakázku na někoho, kdo by se mohl chlubit tím, že je bez viny, ale i tak, smrt je smrt a ona je zabila. Litovat je mohla jen stěží, někteří byly opravdová monstra, ale jiní se jen snažili přežít. Prostě s tím musela seknout, jednou se přistihla, jak stojí nad její poslední dokončenou zakázkou a usmívá se od ucha k uchu, bylo to příliš pozvolné, než aby si toho všimla hned, ale bylo to tam a pomalu jí to užíralo to něco, co zbylo z její duše. Za začátku se vždycky chvěla, měla pocit, že by to mohlo jít i jinak, ale nakonec se překonala, a stiskla spoušť. Ale teď, ani nezaváhala, jestli by mohlo být jiné řešení, jí vůbec nezajímalo, chtěla zabít. Jí se to líbilo, nevšimla si toho, protože jí vždycky ujistil, že je to v pořádku. S každou dokončenou zakázkou ztratila něco, co jí říkalo, že to není správné, ztratila svědomí, a už se odmítala vzdát posledního kousku lidství, co v ní zbyl. Proto se přihlásila do turnaje a proto vyhrála, to, že zabila její kolegy, vlastně nebylo špatný, byly to stejné zrůdy jako ona, ale oni vlastně byli horší, oni chtěli i potom zabíjet dál. Z přemýšlení jí probralo tiché zavrzání, paní Hudsonová si ničeho nevšimla a tak dál mlela něco o tom, jak si Adam, nebo kdo Moniku nezaslouží, a že je to vlastně dobře, když se je Vincent snaží rozeštvat. Ale Eve zbystřila, aniž by dala na sobě něco znát, maličko pootočila hlavu směrem k chodbě, odkud se to ozvalo, kroky byly jasně mužské, ale nepatřily někomu cvičenému v boji, tohle byl asi spolubydlící.

V příští kapitole už bude Sherlock, tak se neděste, že tady ještě není. a protože mě zrovna popadla můza za krk a odmítá mě pustit, tak jí přidám už zítra.

Ps.: Moc prosím o názor, jestli v tom mám vůbec pokračovat.