Detektiv a zabiják

Ruka v lednici a knihkupectví

Tu noc po děsivých snech, přišlo něco opravdu znepokojujícího, jen co odezněl pláč a city dostala pod kontrolu, dostavil se spánek spolu se sny. A ty sny byly z úplně jiného žánru. Týkaly se jistého soukromého detektiva, který ji dostal do velice zajímavých pozic. Upřímně to ještě nezkusila s někým, koho by potom využila k plánům svého prvního patrona, a co jí zradil, tak už vůbec. Eve byla od rána jako na trní, všechny ty nové pocity skryla a teď nadšeně usrkávala čaj a každou chvíli se koukala na hodiny na zdi. Dnes šla poprvé do práce, v níž by někomu mohla ublížit jen několika papíry, teda vzhledem k tomu, že uměla člověka zabít jeho vlastním prstem...., na to se rozhodla nemyslet. Knihkupectví bylo asi deset minut volnou chůzí z bytu, a měla tam naklusat v osm. Ale protože čas byl hrozná svině a vlekl se jako chromý šnek, bylo teprve sedm. Břicho se ozvalo a znělo to jako umírající velryba, s tímhle měla vždycky problém, dokud jí nekručelo v břiše tak se prostě nenajedla, něco jako pravidelný režim se tu prostě nekonalo. Přestala pohupovat nohama ve vzduchu a seskočila z židle a vydala se k ledničce. Otevřela ji.... a zase zavřela. „Ehm... Sherlocku! ..." Vykřikla na oko hystericky, musela hrát někoho normálního, a někdo normální by v téhle situaci křičel. Doufala, že je to nějaký jeho bláznivý pokus, protože pokud ne, má problém a to obrovský. Ze svého pokoje vyšel Sherlock zamotaný v prostěradle, jinak na sobě nic neměl, a podle kruhů pod očima toho moc nenaspal. Nahodila vyděšený výraz, na tem byla pyšná cvičila ho před zrcadlem snad hodiny, upřímně po tom všem se tak tvářit přirozeně neuměla, asi se přestala bát. „ Tam v ledničce .... Ruka... lidská ... ruka." Snažila se znít opravdu vyděšeně a vedlo se jí to. „ To je jeden experiment, nic si z toho nedělej." Spadl jí se srdce kámen o velikosti menší planety. Useknuté ruce byl přesně styl Lai-Lai Zen, a tam mrcha byla brutální i na poměry zabijáků. Nicméně připomněla si, že nesmí vypadnout z role, tohle by normálnímu nestačilo. „ Ať je to pryč, až se vrátím z práce." Na to odešla z bytu. Něco si koupí cestou, zrovna vedle je jakási kavárna. Takže se vydala na cestu a tu zděšenou masku shodila až na ulici, cestou si koupila tuňákový sendwitch, teda nic moc. Než se nadála, byla v práci a na čas, fajn. Shakespearkovo Knihkupectví bylo v prvním patře staré viktoriánské budovy. Vstoupila vyřezávanými dveřmi pod dřevěným vývěsním štítem a ocitla se ve veliké místnosti přímo přeplněné regály a policemi táhnoucími se od podlahy až se stropu plné knih. Lidí tu bylo po skromnu, ale alespoň najít majitele nebude nic těžkého. Všimla si opravdu veliké ženy v opravdu, opravdu těsných šatech a botách na podpadku, s kaštanově hnědými vlasy. „Promiňte, madam. Nevíte, kde bych našla pana Hitchra?" Otázala se právě jí, protože měla na sobě čepeček s logem knihkupectví, žena pomalu položila knihy a obrátil se k ní kulturista. „ Zdravím, já jsem Hitcher, ale všichni mi říkají Liz a vy musíte být Eve Fox." Kdyby řekli, že je překvapená, bylo by to opravdu hodně slabé slovo. Stoprocentně to byl muž, v těch šatech se mu rýsovalo kde co, navíc to byla skoro dva metry vysoká hora svalů. „Zdravím." Eve pozdravila a snažila se tvářit, že tohle je běžné a může to člověk vidět naprosto na každém rohu. Nicméně, Liz se chápavě usmál/a a vedl jí kolem regálů do kanceláře.