Detektiv a zabiják

Postelové Rozhovory

Sherlock seděl na posteli v tureckém sedu, zamotaný do prostěradla a trochu šokovaně, ale přiznejme si to, i hodně zvědavě si jí prohlížel. Ozubená kolečka v jeho hlavě pracovala sice trochu pomalu, ale po tom přívalu endorfinů, na to měl právo, ale jejich zuby do sebe zapadali jako dřív a jejich ostrost jen tak někdo neztupil. Díval se na Eve, která klečela před ním na posteli zcela nahá, což mu na bystrosti nepřidalo. Cítil se trochu zrazený, ale ku podivu ani ne faktem, že mu před tím o své minulosti neřekla, upřímně, on sám by se zachoval naprosto stejně, ala spíš faktem, že to na něj vybalila, když z nich strhal oblečení a skláněl se k ní aby.... Věděl, že v tomhle případě, bude jednat klidněji, pracovat opatrněji. Pokud by jednal logicky, tak by měl jít za Lestradem a ohlásit jí, ale to co ho vyděsilo víc, než že spal nájemným vrahem, byla ta skutečnost, že tohle ani omylem neudělá, protože by to znamenalo, že tu nebude. A bůh ví, proč se mu žaludek stáhl jen při pomyšlení na tuhle variantu. „Víš, že chci vysvětlení, že ano?" Přerušil ticho. Eve si zatím nadávala do blbců, měla to říct, až bude mít naprosto všechnu krev nakumulovanou poněkud níže. Bylo by to bezpečnější, ale její mozek usoudil, že se zachová četně a vykecá mu to dřív, než se jeho mužské ego bude cítit zodpovědné. Zhluboka se nadechla. „ Tohle je hodně dlouhý vyprávění..." Odmlčela se a na sucho polkla, aby z krku dostala ten hnusný knedlík, Bylo jedno, jak dlouho to bylo, nebo co přežila, stejně bylo těžké o tom mluvit. „ Otec byl,... řekněme od rány. Jednou to prostě přehnal, a ... a mámu zabil. Vzala jsem nůž a prostě ho bodla. A tak t začalo... zabila jsem ho vlastního otce. A tehdy... si ... tehdy si mě k sobě vzal Moriarty." Začala vzlykat, hlas se jí třásl a Sherlock věděl, že tohle protě nehraje a pak to udělal, oprvé v životě měl chuť udělat něco takového a nebyl připraven se jí bránit. Stáhnul si jí d náruče a jemně kolébal jako malé dítě. „Už je to v pořádku.. je to dobrý.." Opakoval jí uklidňující nesmysly. Eve ale statečně pokračovala. „Dal mi výcvik zbraně, vědomosti a poslal mě zabíjet. Pak jsem prostě přestala cítit a zabíjet bylo strašně jednoduché... Pak přišel turnaj, vezmou zabiják z celého světa a...a nechají je se pozabíjet navzájem. Když vyhraješ, dostaneš spoustu peněz a právo skončit. A já vyhrála, zabila jsem skoro 20 lidí za jeden večer a pak jsem přišla sem." Slzy jí kanuly po tvářích a ramena se jí třásla. Sherlock se podíval na hodiny, její zpověď skončila o půlnoci. Jak dramatické a na tváři mu zahrál lehký úšklebek, který rychle zahnal. Položil je oba na postel a přikryl, nechal jí vzlykat, dokud se její dech nezklidnil a ona neusnula. Ležel vedle ní, a díval se do stropu, přemýšlel. Kdy se z něj stal někdo, kdo utěšuje, kdy si jeho mysl umanula, že mu nesmí zmizet z dosahu.... Kdy začal cítit, že je s ní šťastný, i když jí prakticky nezná. Proč je mu jako kdyby ho bodli, když brečí. Usnul a ž dlouho po té, co vzdal přemýšlení nad změnami, které prostě nechápe a prostě jí objal pevněji, jako kdyby, mu měla zmizet a odešel do říše snů.