Detektiv a zabiják

Sukně versus práce na žebříku

Liz se dívala na Eve s mateřským/otcovským úsměvem, hned se jí/mu líbila. Byla drobná, roztomilá, se zrzavými kudrlinami až k pasu, úplně jako panenka. A aby ne, v bílé bavlněné blůzce a v nadýchané sukýnce vypadala jako skřítek. Takovou pomocnou sílu jí/mu bude závidět, každý obchodník na Baker street, vysvětlil/a jí co a jak pak si chvíli povídali a potomjí podala čepeček s logem a nechala a hned jí dal/a první úkol, a to zařadit nově dovezené knihy. Jen o si Eve s Liz trochu promluvila, byla si jistá, že je to velice hodný člověk. Během rozhovoru zjistila, že John hitcher, byl šest a padesátiletý bývalý kulturista, co před Deseti lety zjistil, že se necítí jako muž, ale jako žena, ale zdravotní okolnosti zabránili operaci, tak se alespoň oblékal jako žena. Také dostala první úkol, narovnat knihy ze skladu do polic v zadní části obchodu. Prvních několik titulů bylo v pohodě, ale pak přišly na řadu ty, jejichž místo bylo na horních policích a to díky jejímu výškovému deficitu výrazně těžší. Rezignovaně si odfrkla a přitáhla si žebřík.

Sherlock si pročítal zbytek dat, co mu poslal Microft a bylo to horší než si myslel. Byla několikrát podezřelou z vraždy, ale Moriarty, tehdy ještě slušný občan jí z toho vždy dostal. Dost ho překvapil Moriartyho věk, bylo mu padesát dva let, domníval se, že je zhruba ve stejném věku jako on sám, ale Eve byla o tři roky mladší a nemohli ji tehdy svěřit dítěti. Kolečka jeho výkonné mysli se roztočily na plné obrátky a přemýšlel by i dál, kdyby se neozval zvuk nového e-mailu. Jen co ho otevřel, do břicha se mu zarylo ostří neblahého čekávání, byla to zpráva. : Drahý Holmesi, příjmy mé pozdravy, slyšel jsem, že se k tobě nastěhovala moje svěřenka, mohl bys na ní, prosím tě, dohlédnut? Zrovna šla do práce a moc se mi to tam nelíbí. Navždy tvůj nenáviděný Jim Moriarty. Sherlock viditelně zbledl, Moriarty, nebo ten kdo ze skříní tahá jeho vyšinutého kostlivce, ho sleduje, a ne jen jeho, ale i jeho spolubydlící. Ale mluvil o ní stejně jako s ním, nevypadala to na nějaký vroucí vztah, právě dozrál čas na pár otázek. Vyskočil z gauče, z věšáku sebral kabát a vyrazil směr: Shakespearovo knihkupectví. Na tuhle denní dobu bylo venku příliš málo lidí, půl deváté, byla obvykle doba, kdy se kancelářské krysy hrnuly do práce, jen dnes bylo na ulici prázdno. Ke knihkupectví došel ani ne za deset minut, a vevnitř byly jen knihy, na první pohled poznal, že jsou seřazeny podle žánrů a v nich podle abecedy, žánry byla dále podle jejich přístupnosti od těch pro dětí od vchodu přes dobrodružné romány zhruba v půli místnosti až k těm nepřístupným u protější zdi. Tam si taky všimnul rezavých kadeří, a jejich majitelky rovnající, knihy na poslední polici u stropu. Zamířil tedy k ní s úmyslem udeřit na ní a dostat z ní odpovědi. Teda opravdu chtěl, dokud nepřišel k ní a neviděl co má na sobě, respektive to pod tím. Z jeho úhlu bylo perfektně vidět pod krátkou nadýchanou sukni. Červené krajkové kalhotky by od ní nikdy nečekal, chvíli obdivoval její zadek, ale pak se vzpamatoval. „ Ehm... Slečno Foxová..." Eve byla příliš zabraná do pokoušení o ignorování titulů těch knih, některé byly opravdu... no... s hvězdičkou právem. Když se potom za ní ozval hlas, byla příliš překvapená. Takhle se k ní nikdo ještě nepřiblížil, neuvědomujíc si, že právě stojí na žebříku, otočila se a důvěrně by se seznámila s dřevěnou podlahou, kdyby se kolem ní nesevřeli paže jednoho detektiva. Nastalou situaci navíc zhoršoval fakt, že jí jeho ruce svíraly pod zadkem, takže na něj koukala z hora, nic tak hrozného, kdyby se její levá noha neopírala o jeho rameno.

Takže taková kapitolka nová, snad se vám líbila.