Detektiv a zabiják

Nový spolubydlící

Nový spolubydlící

Bylo už pozdě večer, noc zahalila Londýn a donutila tak rozsvítit pouliční lampy. Sherlock toho měl pro dnešek dost, nikde ani případ, ani malinký titěrný přípádek. John byl Mary na líbánkách, a co se týče Lestrada, ten se honil za zlodějěm, který, jak už mu několikrát říkal, se schovával v Hyde parku. A aby toho nebylo málo paní Hudsonová přijmula nového nájemníka, bůh ví, co to bude za individuum. Jak stoupal po dřevěných chodech, zaslechl rozhovor, dva lidi. V jednom z hlasů poznal paní Hudsonovou, zaujatě brebentila o pořadu v televizi, nic co by už dávno neznal, ale to co ho na tom rozhovoru zaujalo, byl hlas, co jí čas od času nepřítomně přitakal. Rozhodně ženský, a pokud mohl posoudit, velice hezký už jen z toho mohl poznat, že kdysi chodila do pěveckého sboru, ale už víc než deset možná i patnáct let byl zanedbáván. Uvažování mu zabránilo vyhnout se vrzajícímu schodu, neměl v úmyslu je upozornit na svůj příchod., ale nezdálo se, že by si ho všimli. Z poza otevřených dveří unikal teplý pruh světla, plazící se po dřevěné ošoupané podlaze. Jen co vstoupil do druhého patra, pohled putoval po místnosti, kde paní Hudsonová seděla v křesle s šálkem čaje, nikdy totiž nepila kávu. Pak si všiml ženy uvelebené v křesle naproti ní, Zrzavé vlasy se v kudrlinách vlnily po pás, a udrželi její obličej mimo zorné pole. V dlaních držela hrníček s ornamenty růží, podle stylu držení, kuřačka. Prostředníček a ukazováček neměla ovinuté kolem hrníčku, byla při tom zvyklá kouřit. Trochu podivný obrázek, protože tu jinak seděla v očividně o čtyři čísla větší zelené mikině a volných černých kalhotách. Na nich si všiml několika bledých fleků, charakteristických pro omítku dole v chodbě, měla velké zavazadlo a při stěhování nahoru se otřela o zeď. Nehty měla krátce ostříhané a černě nalakované, možná až příliš kontrastující s bledou kůží, při druhém pohledu si všiml několika malých jizviček na prstech a hřbetu ruky. "Áaa, Sherlocku, už si tady. Pojď k nám, moc se tu bavíme, zrovna jsem Eve vyprávěla o tom novém pořadu." Přerušila proud jeho myšlenek paní Hudsonov, při čemž položila hrníček na malý stolek mezi nimi. Takže Eve, celkem neobvyklé jméno. "Dobrý Paní Hudsonová, říkala jste, že ten nový nájemník přijde až zítra?" Opáčil, a prohlédl si zrzku Eve, která se na něj už otočila. První co ho překvapilo, byly naprosto veliké černé oči a nebyly to kontaktní čočky, vlasy byly očividně nebarvené, dost neobvyklá kombinace, bledá kůže byla na několika místech jejího drobného obličeje narušena, kousek pod kořenem malého nosu, kolmo táhnoucí se malá, už vybledlá jizva a menší, se táhla kolmo přes oba rty. Život strávený rvačkami z ní jen křičel. "Jistě, ale musela jsem příjezd trochu uspíšit." Promluvila Eve. Bylo to zvláštní, ale moc toho z ní nedokázal vyčíst, řeč těla skoro chyběla, možná to byl následek toho, že v rukou měla hrníček a nohy pohodlně skrčené pod sebou. "Jsem to ale, zapomětlivá, Eve tohle je Sherlock Holmes. Sherlocku tohle je Eve Fox." Představila je paní Hudsonová. Eve vyskočila z křesla a podala mu ruku. Když se Eve postavila, sahala mu zhruba po bradu. Chvíli váhal, ale pak jí ruku stiskl.