Detektiv a zabiják

Stíny, které mysl poraní a svědomí, které se navrací

Bouřka sílila, blesky se po nebi honili, jako po hřišti a hromy jim k tomu hrály doprovod. Rudá mlha před jejíma očima se začala vytrácet a Eve si pozvolna začala uvědomovat, co udělala, měla by se cítit jako ten nejhorší člověk na světě, ale ne. Cítila se skvěle, to co jí drželo zpátky, bylo pryč, takže necítila špatně ani kvůli mámě. Když jí našla mrtvou, zmrzačenou pod schody jako by se v ní něco přepnulo, nic jako pocit viny, ani lítost. V ruce stále svírala ostrý kuchyňský nůž, po jeho ostří ještě stékala teplá lepkavá krev, odkapávající na poškrábnou podlahu, kde utvořila velkou rudou louži, zapáchající po železu. Prudký dech se pozvolna vracel do normálu, ale splašené srdce se nechtělo uklidnit a tak stále bylo s takovou silou, jakoby si usmyslelo vyskočit jí z hrudi. Před očima stále měla jeho odporný úšklebek, se kterým se skláněl nad její matkou, kterou před chvílí umlátil, měnící se na nevěřícně výraz děsu a paniky, když vzala nůž a ohnala se po něm. Stále nad ním stála, a konečně přišlo to, co mělo přijít už před par minutami. Vina a lítost na ní dopadla jako obrovské kladivo a nechlo její žaludek udělat pár salt, než dovolily jeho obsahu seznámit se s podlahou nedaleko zdi, kam stihla doklopýtat a opřít se o ni. Chladné spáry smutku se zaryly do jejích orgánů a plíce stáhli pod nepřestávajícími vzlyky. Z pod víček jí plynuly horké veliké slzy. Neměla tušení, kolik uběhlo času, když se tam tak opírala, ale když se jí podařilo vzhlédnout a zostřit zrak, uviděla svojí ruku, byla od krve, nechávající na zašedlé omítce rudý obtisk ruky, z něhož se několik pramínku rozhodlo oddělit a hledat si cestu k podlaze. Právě zabila jejího vlastního otce, co s toho, že to byl násilník a ožrala, neměla právo mu vzít život, ačkoli on to samé udělal její matce. Z hrdla se jí vydral zděšený výkřik, celé se v něm otřásla. Ale pak za sebou uslyšela vrzání, otevírajících se dveří. Vzbudila se s bodavou bolestí na hrudi a tělem oroseným studeným potem. Dech se nechtěl zklidnit a srdce bylo moc nahlas a posílalo tak do krev do všech koutů jejího těla, v uších vytvářejíc hlasité hučení. Přes všechnu tu bolest se na jejích rtech objevil úsměv, tenhle pocit, totiž znala, moc dobře ho znala. Myslela, že je nenávratně pryč, a ona zůstane zrůdou napořád, ale ne je zpátky, neumřel, byl pořád v ní. Někde tam spal a čekal na možnost se probudit. Přišel se zničující silou, ale to jí vlastně hřálo u srdce, které se teď pokoušelo o harakiri. Byla to vina, je zpátky její svědomí, se vrátilo. Ještě niky neměla z bolesti takovou radost. Smích se jí prodral skrz krk, že si ani nevšimla pomalu se zavírajících dveří.

Sherlock nemohl usnout, do snů se mu vloudila jistá zrzavá spolubydlící a většinou se ukázala ve velice podmětných a odhalujících šatičkách. Byla hezká, to musel uznat, to bylo určitě tou nudou. Nudil se a jeho mysl snažíc se najít cokoli k zaměstnání vymýšlela kraviny. Vzdal se poslední naděje, že usne a tak se zvedl a šel do Obývacího pokoje j svému laptopu, jestli si náhodou nějaký ještě nespící člověk náhodou nevzpomněl na nějaký zajímavý případ. Když zaregistroval mumlání a sem tam tichý výkřik, linoucí se z Evina pokoje. Potichu pootevřel dveře, a viděl, jak se probudila z noční můry, ale to ho překvapilo, přišlo až potom. Začala se smát.