Andrew začal mít podobné poruchy jako Thomas. Přestal důvěřovat lidem kolem sebe, a když na něj někdo byť jen omylem sáhnul, začal křičet. Většinu času trávil v koutku pod postelí hotelového pokoje, kde s matkou přebývali. Jeho matka si s ním nevěděla rady, proto se po týdnu rozhodla znovu navázat kontakt s manželem. Setkali se v kavárně nedaleko centra. S chlapcem se musela dlouho dohadovat, aby nezůstával v pokoji a šel s ní. Nakonec seděl v kavárně na židli vedle ní s nohami pokrčenými a zády přitisknutými k opěradlu židle. Matka mu nabízela, aby si vybral, na co má chuť, ale on jen zavrtěl hlavou. Nic nechtěl, jen být schovaný někde v bezpečí daleko od lidí. Ve chvíli, kdy přišel jeho otec, začal se klepat. Bál se všech lidí, ale mužů nejvíce. Není nutno říkat proč.
"Takže, co jsi potřebovala?" zeptal se přátelsky, ale přesto odměřeně Andrewův otec.
Laura kývla hlavou směrem k synovi. "Nerada to říkám, ale potřebuju pomoc." Nepřizná ale přece svoji chybu tak jasně.
"Kdes ho zase tahala?" zeptá se její manžel klidně se skrytým vztekem.
"Chtěla jsem pro něj to nejlepší," namítne. "To já jsem měla trpět pro něj."
Andrewova matka pokračovala v litování sebe sama bez přiznání chyby. Jeho otec věděl, že tohle nikam nevede. Zkusil tedy změnit téma, aby zjistil, jestli mu bude dovoleno chlapci pomoct. Zeptal se Laury narovinu, jestli se vrátí zpátky domů. Ta o tom prozatím nechtěla hovořit. Ten den se rozešli okolo páté hodiny, přesto odcházeli, aniž by věděli, jak budou věci pokračovat.
Další den se oba dohodli na návštěvě odborníka. Pokud se oni nedokáží dohodnout na osudu jejich syna, měl by mu pomoct alespoň někdo jiný - psycholog, spíše psycholožka. Schůzku měli domluvenou na osmou hodinu, aby si Andrew co nejdéle myslel, že jede do školky jako každé ráno. Bylo to pro dobro všech, nikdo totiž netušil, co může chlapce posednout, pokud bude vědět, že jede do nemocnice, kde se ho psycholožka bude ptát na různé nepříjemné otázky.
Chvíli čekali na barevných židlích před ordinací. Andrewovi rodiče byli nervózní, ale Andrew se zdál být v klidu. Po vyzvání vstoupili k psycholožce a usadili se naproti ní na nízkou pohovku. Žena pokládala otázky zatím jen rodičům. Andrewův otec konečně slyšel, co se jeho synovi stalo. Byl zděšený. Zvedal se mu žaludek z toho, jak tohle může člověk vůbec udělat.
Andrewa si pak slečna vzala stranou a ptala se ho, co si myslí, že by mu pomohlo. Z Andrewa ovšem nevypadlo ani slovo, jen pokukoval po matce v naději, že to zastaví.
"Měli byste žít zase spolu. Tohle samozřejmě není věc, kterou bych vám mohla nutit, ale je to moje rada. Synovi by mohlo pomoct, kdyby viděl, že se kvůli němu snažíte. Také byste mu měli věnovat více času."
"Co tedy našemu synovi je?" zeptá se rozčileně otec.
"Vlastně nic. Jen se bojí."
Psycholožka pokrčila rameny. To se u dětí občas stává.
Dovedla je ke dveřím, kde se s nimi rozloučila, a když odešli, opřela se tam o zeď, po které zády sjela na zem. Práce psychologa je těžká. Padají na vás problémy ostatních a vy se stále musíte usmívat, jako byste stáli vysoko nad věcí. Už teď, po pěti letech, ji ta práce vyčerpávala. Pak jí často připadalo, že si lidé, kteří ji navštěvují, akorát vymýšlí, třeba jako tento chlapec.
Laura se s Andrewem přestěhovala zpátky k manželovi. Začali se řídit podle rady, kterou jim dala psycholožka - věnovat synovi více času. Otec ho naučil spoustu her - od fotbalu po lední hokej. Matka ho učila, jak poznávat rostliny a k čemu jsou v přírodě dobré, kreslila s ním, malovali dokonce po zdi, ale hlavně se smáli. Jejich syn se začal otevírat světu. Jeho rodiče to hodně sblížilo. Od té doby, co se vrátili z návštěvy psycholožky se ani jednou nehádali. Později, když už Andrew dospíval, mu nikdo nemohl uvěřit, že jeho rodiče dříve takoví nebyli. Ani on sám tomu úplně nevěřil. Na svá dětská léta téměř zapomenul. I v září, kdy nastupoval do první třídy, se zdál mnohem veselejším. Možná už tehdy na to, co se mu stalo, dávno zapomněl.
Jeho život byl naplněn štěstím. Měl hodně kamarádů, spoustu koníčků a výborné výsledky ve škole. Nikdo netušil, co se mu stalo, ani on sám. Rodiče to světu zatajili a jemu pouze vždy říkali, že se jako malý stranil lidí. Neřekli mu proč, ani když se na to ptal. Později už s otázkami přestal, poznal, že to je zbytečné a rodiče mu ani tak nic nepoví.
Ohayo, minna :3 ('velký' znalec japonštiny). Připadá mi to, nebo vážně píšu zatím jen blbosti? :/ Budeme se muset pohnout v ději :D
Příští kapitola bude ještě krátká, pak se zase budu rozepisovat víc :*
Pište mi názory, hvězdičkujte a followujte (to je děsný slovo :D) a zase příště ;)
Paa, Vaše Simone :*
P.S.: Dnes kašlu na kontrolu chyb, je toho moc.
ČTEŠ
Šťastné konce
Short StoryMožná, že jsem to byl já, kdo bez přestání bojoval o tvé srdce. Možná jsem to byl já, kdo se smál vždy, když jsi mi říkal ne. Možná, že jsi to byl ty, kdo tu větu řekl první, ale teď ji říkám já: "Ne všechny příběhy mají šťastné konce." Vše dnes děl...
