Šťastné konce

11. I hádky jsou k něčemu dobré

"Au," postěžoval si Andrew cestou do školy. No, Thomas se jen smál, tedy spíš usmíval, aby Andrewa neurazil, což se mu stejně nepovedlo.

Nakonec došli na hodinu pět minut po zvonění, což přešla učitelka pouhým upozorněním, aby se to už neopakovalo. S přikyvováním se posadili do lavice, kterou sdíleli už několik let, několik minut jim trvalo, než se připravili na hodinu a začali vnímat a dřív, než si to stačili uvědomit, hodina skončila.

"Co tak pozdě?" přihnal se k nim věčně otravující Daniel. Ani netušil, co bylo příčinou jejich zpoždění, a zatím bohužel ani netušil, že to nechce vědět.

"Co by," prohodil s úšklebkem na tváři Thomas, "musel jsem Andrewovi ještě natrhnout zadek. Nevidíš, co jsem mu udělal s krkem? To nějakej čas chtělo."

Daniel vyvalil oči a na tváři se mu objevila červeň. To ovšem i Andrewovi, který radši odvrátil hlavu, aby se na Daniela nemusel dívat.

"Já radši jdu, musím se ještě učit," vymluvil se Daniel a urychleně se vrátil do své lavice.

"Thomasi," napomenul ho Andrew. Ten si ho jen přitáhl do polibku, Andrew ho opětoval jen napůl, nebyl zvyklý, přišlo mu to trapné. Z této situace ho vysvobodilo až zvonění.

Další hodiny už Andrew nevnímal, snažil se totiž nesoustředit na Thomasovo provokování, což mělo přesně opačný účinek. Nedokázal se věnovat učivu a za celý den napsal do zápisků přibližně pět slov, z kterých tři nedopsal. Jeho roztržitosti si všiml i učitel, který ho přibližně v polovině páté hodiny poslal na záchody, protože se po jeho dotazu, jestli mu není špatně, přiznal, že mu úplně nejlépe není. Samozřejmě tam nešel sám, učitel s ním poslal Thomase. Ani netušil, že s ním posílá zdroj Andrewových problémů.

Andrewovi nebylo špatně, tedy ne v tom smyslu, jaký si jejich učitel představoval. Proto byl Thomasem hned po zavření dveří přiražený na dveře od jedné z kabinek, a zatím co ho Thomas dravě líbal, dostal se mu do kalhot, kde zpracovával jeho tvrdou chloubu. Celou dobu se těšil, až je někdo uvolní z hodiny, aby mohl Andrewa nerušeně vyhonit.

Byla to jen otázka pár minut, než se Andrew udělal, ovšem umazal tím i své oblečení, ze kterého se ho Thomas neobtěžoval osvobodit. Andrew si rychle opláchl obličej studenou vodou, aby zahnal červeň, a Thomase chytil za ruku. Ještě mu vlepil krátkou pusu na tvář a pak ho vytáhl na chodbu.

"Tohle už mi ve škole nedělej." Andrew se i přes hrozbu usmíval.

"Ale líbilo se ti to," nedal se Thomas. Na to už nic neřekl, jen se usmál a pustil jeho ruku, aby mohl vejít do třídy.

Poslední hodinu je vždy vyučovala jejich třídní. Byla to milá bruneta střední výšky a štíhlé postavy. Z třídních učitelů jim připadla jedna z nejlepších možností. Andrew měl matematiku rád, měl pro ni jako jeden z mála přirozený talent, který se ovšem rozvinul až v pozdějších letech, proto mu ani nevadilo, když na něj padlo každodenní zkoušení, tento rok už podruhé. I učitelka se těšila na jeho výkon, rozdávání výborného hodnocení bylo jejím koníčkem.

"Andrew, tebe někdo škrtil?" zhrozila se, když se na něj podívala. Ten jen zavrtěl hlavou v nesouhlas a trochu zrudl. "Tak se ti něco stalo? Kdo ti to udělal?" pokračovala ve svém výslechu.

"To je v po..." Chtěl dokončit větu, ale přerušil ho Thomas, který se s úsměvem hlásil.

"Já," přímo se chlubil. "Ale nemějte strach, jsou to jenom cucáky." Mávl nad tím rukou. Reakce učitelky byla podobná jako ta Danielova – vyvalila oči – ovšem po chvíli se vzpamatovala a odkašlala si, potom pokračovala klidným hlasem.

"Dobře, jsem ráda, že jsi relativně v pořádku, ovšem příště řekni Thomasovi, aby se trochu krotil." To se objevil úsměv na tváři i Andrewovi, který v odpověď krátce kývl. Potom už pokračovala hodina úplně obyčejně. Všichni byli vděční, že měli hodinu právě s třídní učitelkou, protože například staromódní papírovou dámu, která je vyučovala češtinu, by museli nejspíš křísit celou hodinu.

Po vyučování se Andrew i Thomas rozešli svou cestou. Andrew ovšem netušil, co ho čeká doma. Vlastně nad tím celou dobu přemýšlel, proto se spíše plazil než šel. Bál se toho, co mu rodiče řeknou, až ho uvidí, bál se jim říct, že má kluka, že ten kluk je Thomas a že kvůli němu nešel do školy. Cesta, která mu trvá běžně čtvrt hodiny, se protáhla na půl. Nestěžoval si, dnešek byl jeden z těch dnů, kdy se mu nechtělo vracet domů. Jeho negativní pocity vzrostly, když si vzpomněl, že se s matkou nerozloučili zrovna nejlépe. Poslední dny mezi nimi vládla napjatá atmosféra kvůli deníku, který Andrew našel. Kvůli pravdě, kterou mu matka zatajovala.

Z kapsy vytáhl mobil. Chtěl zavolat Thomasovi, aby mu dodal odvahu, nakonec to ale zavrhl. Našel ovšem desítky nepřijatých hovorů od rodičů a pár zpráv, ve kterých mu psali, že se o něj bojí a že to tak nemysleli. Proto rychle zabočil přes rohový dům ulice a i s knedlíkem v krku odemkl vstupní dveře jejich domu. Pomalu se nadechl a vstoupil dovnitř.

"Jsem doma," zavolal tak, jak volá běžně. Nakoukl do obývacího pokoje, kde jeho rodiče opření o sebe podřimovali na gauči. Přikryl je dekou a vydal se k sobě do pokoje, kde k údivu našel deník, který mu nedávno vytrhla matka z ruky. Když ho otevřel, vypadl na něj lísteček se vzkazem: 'Měl jsi pravdu. Nemám nejmenší právo zatajovat ti tvoji minulost. Tak se prosím vrať a já ti vše ráda vysvětlím.
S láskou mamka.'

Přivinul si deník k hrudi. Byl dojat tak, že mu ukápla i jedna zbloudilá slza. Najednou se ani nebál přiznat, že chodí s Thomasem. Slíbil si, že to zítra s rodiči probere a všechno jim poví... Ovšemže ne všechno do detailů. Dnes je ale nechá prospat. Určitě je to čekání a strach vyčerpalo.

Já mám ty kapitoly čím dál tím kratší :'( Ale snad to vylepšuju aspoň tím, že vydávám častěji :D

Mohla bych si to nechat do zásoby, ale já vám dělám ráda radost ;)