Šťastné konce

4. Spolužák

Do třídy přišel nový chlapec. Právě všichni překonali tu pomyslnou hranici mezi prvním a druhým stupněm základní školy a hned prvního září k nim učitelka přivedla chlapce z vesnické školy, kde mají jen pět let. Byl vysoký, trochu opálený a zrzavý. Andrewa na něm něco zaujalo. Nevěděl proč, ale tajně doufal, že si ten nový vybere místo zrovna vedle něj. Mohl si vybrat ze dvou volných míst - jedno bylo vedle Andrewa ve třetí lavici u dveří a druhé předposlední v řadě uprostřed. Seděl tam jeho rival - Thomas. S Thomasem se věčně prali a dělali si naschvály. Nejednou za to dostali poznámku.

Viděl, že i Thomas se díval na místo vedle Andrewa a ten věděl proč. Thomas byl samotář a prázdné místo vedle sebe hlídal jako nějaký poklad. Teď nevěděl, co si má přát. Na jednu stranu chtěl, aby si ten nový sedl s ním, ale ten otrávený pohled Thomase po celý rok, kdy by někdo seděl vedle něj, by mu stál i za takovou oběť. Ale nikomu nepřál to utrpení sedět vedle Thomase. Proto se modlil i za toho nového, aby vzal rozum do hrsti a nesedal si k Thomasovi.

Zrzek dovyprávěl o životě na vesnici a fungování tamější školy, aby seznámil spolužáky s něčím novým, a učitelka ho vyzvala, aby si vybral místo. Vyšel si uličkou rovnou k volnému místu vedle Thomase. Veškeré Andrewovo modlení přišlo nazmar. Zrzek si sedl na židli a spokojeně se usmíval. Thomas se odsunul až ke kraji lavice a odmítal s ním jakkoliv komunikovat. Zrzek do něj celou hodinu hučel, ale učitelka nic nenamítala, vypadalo to, že si toho ani nevšimla.

O přestávce popadl Thomas svůj batoh a rychle utíkal ze třídy. Andrew to neřešil, šel se seznámit s novým přírůstkem. Jmenoval se Daniel, jeho rodiče vlastnili velké hospodářství ve vesnici pár kilometrů od města. Andrew ho varoval, že Thomas dokáže být dost nevrlý, ale zrzek se jen usmíval a říkal, že jemu přijde milý. Andrew ho nechápal.

Zazvonilo na hodinu a Andrew se vrátil do své lavice. Krve by se v něm nedořezal, když viděl Thomase, jak se rozvaluje na jeho lavici.

"Tak to prrr, tohle jsme si nedomluvili. Vrať se zpátky," protestoval, když přišel k lavici.

Thomas na něj jen líně stočil pohled, obrátil se zpět a dál ho ignoroval.

"Slyšels' mě?" Andrew už se připravoval na to, že Thomase z místa vyhodí násilím.

"Nebudu vedle něj sedět. To radši snesu tebe. Mám to od učitelky povolený, takže si buď sedneš sem, nebo si odneseš to svoje pozadí k němu. A varuju tě, jsem tisíckrát lepší než to ukecaný stvoření." Po tom už Thomas nic neřekl. Lehl si zpátky na lavici a čekal, až přijde učitelka, která se někde zdržela. V Andrewovi se objevilo něco jako pocit pochopení, a proto se posadil vedle něj.

Hodina probíhala celkem klidně. Andrew ale vytrhl ze svého sešitu kousek papíru, na který naškrábal svým rukopisem vzkaz, a hodil ho Thomasovi na sešit.

'Proč vlastně nejsme kamarádi?'

Thomas si to přečetl a potichu se uchechtl.

'Protože nemůžeš být kamarád s každým.'

S ironickým úšklebkem posunul papír k Andrewovi.

'Stejně tak ty se nemůžeš s každým nepřátelit.'

Thomas po přečtení vzkaz schoval do kapsy, ale ještě nezapomněl mít připomínku. "Nemůžeš mi přikazovat, co můžu a nemůžu," sykl po něm.

"Jak myslíš..."

"Thomasi, Andrew, běžte si to vyřešit na chodbu a nerušte," napomenula je učitelka. Když se stále neměli ke splnění jejího rozkazu, vytáhla je na nohy a vyrazila ze třídy násilím.
Pokud si v tu chvíli měli povídat a usmířit se, udělali pravý opak. Thomas si odešel sednout na lavičku před třídu a Andrew si lehl na široký okenní parapet. Dlouhou dobu se na sebe ani nepodívali. Andrew z okna pozoroval děti na hřišti. Thomas předstíral, že ho zajímají jeho nehty a škrábanec na ruce. Když v jednu chvíli zvedl pohled, aby se ujistil o Andrewově přítomnosti, setkal se s jeho očima zelenýma jako mech ozářený sluncem. Andrew se totiž otočil, aby prolomil to ticho, které mezi nimi panovalo. Thomasův pohled ho od toho odradil, ikdyž by na něj měl být už zvyklý.
Když se Andrew přece jen odvážil i přes ty Thomasovy zabijácké oči, najednou nevěděl, co má říct. Proto čekal, až se ozve ohlušující zvonění, které oznamovalo konec hodiny.

Trošku kratší kapitola, ale já se nemohla přinutit to opravit :'<
Konečně jsem si našla čas na hlasování ke svým oblíbeným příběhům, tak jsem si řekla: "A co Happy ends?" Takže to tu máte ;)
Vaše Simone :*