Šťastné konce

14. Šťastné konce

Víte, jak jsem vám nedávno psala, že se to pokusím vynahradit...?

Tam a zase zpátky, pomalé vibrace, nenavlhčený vibrátor a Andrewovo šílenství. Thomasova touha po vlastnění Andrewa. Vztek. Touha a vášeň. Beznaděj. Některé tyto pocity se navzájem vylučovaly, ale zároveň bez sebe nedokázaly v tuto chvíli existovat a proplétaly se jako sluneční paprsky, tak přirozeně a nepředvídatelně.

Nejspíš to byla poslední chvíle, co spolu zažili v takto intimním spojení. Thomas si to nechtěl připustit, naopak Andrew nenacházel žádné jiné východisko, proto sám sebe přesvědčil o tom, že jiná možnost neexistuje. A snažil se tak i u Thomase. Nemohl mu ani věřit dnešní slova, přesto stále tak silně miloval.

"Nedám tě, něco vymyslíme."

"Andrew, tohle je Emily, tvoje snoubenka, Thomasova sestra."

Slzy. Útěk.

"Neurážej se pořád, děláme to pro tvoje dobro."

"Chci zůstat s Thomasem. Miluju ho."

"Tak to udělej pro jeho štěstí. A pro moje, chci zpět svého syna, chci vnoučata a šťastnou rodinu." Jeho matka se rozbrečela. Nevěděl, že umí tak dobře citově vydírat.

"Dobře."

"Thomasi-aah-tohle... chci v sobě tebe... aah... ten vibrátor je moc malý." Měl se stydět za to, co vypouštěl ze svých úst, ale on na ně byl naopak hrdý.

Thomas se rozhodl Andrewovi vyplnit jeho přání, možná trochu jinak, než si přál, ale chtěl si být jistý, že na jejich společné chvíle nikdy nezapomenou. I on cítil ve vzduchu, kromě té nádherné vůně sexu, že by tohle mohla být jejich poslední chvíle. Narozdíl od Andrewa si to ale odmítal přiznat. Vyháněl tuto myšlenku z hlavy Andrewovými steny. Proto mu teď s radostí vyhověl a na jeden příraz mu zasunul svůj nemalý penis do zadnice. Andrewa to málem roztrhlo. Nejspíš by bylo dobré podotknout, že onen vibrátor nebyl tak malý, jak Andrew tvrdil, a že mu ho Thomas nevytáhl. Thomas začal přirážet, věděl, že Andrew si zvykne i tak, navíc se mu tvrdé zacházení líbilo, tím si byl Thomas jistý. Proto ho nepřekvapovalo, když začal Andrew vzdychat po prvních pár přírazech.

Oba už byli celkem zvyklí na celonoční zátěž, proto se na sebe hned po vydýchání orgasmu hladově vrhli. A stejně tak několikrát za tu noc, dokud opravdu neusnuli vyčerpáním.

Andrewa však trápily noční můry. Dlouho se rozhodoval, co by měl udělat, venku byla tma a párkrát se zablesklo. Stále se nezbavil svého starého strachu. Dlouho bojoval sám se sebou, ale jeho strach byl silnější. I když sám se sebou bojoval, natiskl se nakonec na Thomase, který ho láskyplně objal kolem pasu. Jeho strach z bouřky se opět někam vytratil a on uvažoval o tom, že si ještě rozmyslí, jestli opravdu matce vyhoví, nebo poslechne příjemně bušící srdce, které bije při jeho uchu, kterým se opírá Thomasovi o hrudník.

A to ráno, do kterého už nezamhouřil oka, se konečně rozhodl. Měl pocit, že už to vlastně dávno ví, jen to nedokázal popsat. Až teď, kdy mohl uvažovat o změně a měl na výběr, si uvědomil, že ten, kdo se v jejich vztahu snaží, je jen jeden, ten druhý si pouze užívá. On kvůli Thomasovi opustil rodinu a kvůli jejich vztahu ho matka a otec nenáviděli, to on všechno ztratil. Thomas naopak zjistil, že jeho otec není tak špatný, získal Andrewovu lásku a oddanost. A tím si u Thomase právě Andrew nebyl jistý. Celou tu dobu nevěděl, jestli ho Thomas miluje, nebo jestli slouží jako jeho sexuální hračka.

Thomas ještě spal, když Andrew vycházel z domu, ale po zabouchnutí vchodových dveří se probudil. Z dnešního dne neměl dobrý pocit, stejně jako z toho včerejšího. Nic mu nechutnalo, k snídani mu zbyla oschlá bábovka, která jisto jistě přetékala umělými barvivy a sladidly, ale bylo to to nejlepší, co za tento den jedl, protože pak už jeho žaludek všechno odmítal. Nevěděl, co se to s ním děje, možná to způsobil zvuk nepřijímaného hovoru, když se už po několikáté marně snažil dovolat Andrewovi, nebo třeba něco špatného snědl, například tu bábovku.

Hodiny ukazovaly přibližně tři čtvrtě na čtyři, když se vrátil do ložnice. V tu chvíli si konečně všiml otevřeného bloku, kam si Andrew zapisoval zážitky, na které nechtěl zapomenout. Nebyl to deník, proto Thomas věřil, že nebude vadit, pokud se podívá. Většinou to byly šťastné chvíle, i když psal i o tom, jak ho na školním výletě vystrašila bouřka. Thomas se musel usmát, když vzpomínal na to, co všechno spolu prožili. Ze zápisků cítil Andrewovu lásku, která ho hřála u srdce. Dokud nepřišel poslední popsaný list. Bylo to pár vět, přesto se z nich Thomasovi zatmělo před očima.

Možná, že jsem to byl já, kdo bez přestání bojoval o tvé srdce. Možná jsem to byl já, kdo se smál vždy, když jsi mi říkal ne. Možná, že jsi to byl ty, kdo tu větu řekl první, ale teď ji říkám já.
Ne všechny příběhy mají šťastné konce.

Kdo mě chce zabít? (ノ^o^)ノ
Ještě uvažuji o epilogu, zatím nevím, jestli tomu nechci nechat ten sad-end 😅
Ale tohle je prozatím KONEC.