Šťastné konce

Epilogue

Život v prázdnotě. Tak by se dala popsat ta léta, která jsem prožil vedle své ženy. Kdybych se mohl vrátit zpět do minulosti a poradit svému mladému a nerozhodnému já, řekl bych mu, aby Thomase neopouštělo. V té době jsem se chlácholil tím, že žít s dívkou nemůže být tak špatné, ale pak jsem poznal nevýhodu dohodnutých sňatků. Já o ní naprosto nic nevěděl a doufal, že se bude aspoň částečně podobat Thomasovi, jejich povahy se ale lišily daleko víc než vzhled. Moje žena nedokázala milovat, proto jsem ani za všechna ta léta nedokázal pocítit ani jeden z těch pocitů, co ve mně dokázal rozproudit Thomas v jediné sekundě.

Hodiny v mé kanceláři ukazují přesně čtvrt hodiny po půlnoci a já stále sedím v křesle za svým stolem – nedokážu přimět své tělo k pohybu, který by mě dovedl do mého domu, drahé vily, ve které trávím minimum svého času, snad ani domovem to místo nemohu nazývat. Jako každý den tam na mě v ložnici čeká moje žena, nejspíš už poklidně spí – ona nemá žádné trápení, nic ji netíží, nic jí nebrání ve spánku.

Už pár hodin tu oči upírám na jediné místo – do očí člověka, kterého jsem nade vše miloval. Ta fotografie je to jediné, co mi kromě vzpomínek zbylo, to jediné, co mě v této prázdnotě drží na nohou. Jeho oči plné citů v sobě odráží stejný odstín modři jako oči mé ženy, avšak ty její v sobě nemají ani kapku citu.

Stále přemýšlím, jestli jsem tenkrát udělal chybu, nebo to tak osud chtěl, abych v životě nebyl šťastný. Často si kladu otázku, co asi dělá, jestli má milující ženu a rodinu, kde žije nebo jak se mu vede. Jestli by mě i teď miloval. Jestli mě stále miluje, tak jako já jeho. Neukázal se tu od mé svatby, jeho poslední pohled plný slz, když otevřel dveře ve chvíli, kdy jsem řekl své ano, nemůžu zapomenout dodnes – láme mi srdce i po dvaceti letech.

Moje žena nejspíš čeká, že za ní dnes přijdu s kyticí žlutých růží, které tolik obdivuje, a popřeji jí k k výročí naší svatby, ale já nemohu. Dočkal bych se jen přísného pohledu, ale ne citů, natož radosti. Dám jí proto takový dar, který ji opravdu potěší.

...proto všechen svůj majetek připadá mé ženě. O vedení firmy bude též rozhodovat má žena...

Papír s mým rozhodnutím a podpisem nechám ležet na stole a konečně vstanu z křesla. Zhasnu světla a s kufrem vyjdu z kanceláře, klíče nechám v zámku, pomalu kráčím chodbou k východu – není kam spěchat. Vyjdu ven do chladného březnového večera, světla se za chvíli zhasnou sama, stačí jen zakódovat zámek a spustit bezpečnostní systém. Když je vše hotovo, moje nohy se dají opět do pohybu, tentokrát je nemusím nutit, jdou s lehkostí k cíli, který ani neexistuje, stačí jim vědět, že už se nevrátí k mé ženě.

Přiložil jsem i žádost o rozvod, můj právník zařídí, aby nebyla nutná moje přítomnost, vždyť přeci nechávám všechen majetek své ženě, není o co se soudit, tudíž by mělo vše proběhnout hladce. Nasedám do metra, oproti dennímu návalu teď jezdí vagony téměř prázdné. Sednu si dál od ostatních, tak, jak to dělají všichni, pokud je dost místa. Na hlavní nádraží trvá jízda sotva deset minut, počítám při tom zastávky – na většině z nich nikdo nevystupuje, tudíž se čas jízdy nepatrně zkracuje, protože není potřeba tolik času pro výstup a nástup. Nejsem nervózní, jediné, co mi vadí, je hlas v metru, který přerušuje tlumený rachot kol, který slýchávám každý den.

Vystoupím na hlavním nádraží a koupím si lístek na autobus, teď v noci nepojedu nikam daleko, jen na kraj města, ubytuji se tam v menším hotelu. Cesta autobusem trvá nejméně dvakrát déle než ta metrem, nevím to přesně, čas nekontroluji. Zastávka stojí dvě ulice od hotelu, než tam dojdu, začne mírně poprchávat. Vejdu dovnitř, rozhlédnu se. Vpravo vedou dveře do jídelny, nalevo jsou umístěná křesla se stolem, ke dveřím zády zde sedí muž – má delší černé vlasy protkané sotva znatelnými šedinami, hned si všimnu jeho širokých ramen. Čte si noviny. Vydám se k recepci – za stolem zde téměř usíná mladá žena, řekl bych kolem dvaceti let. Volný pokoj bohužel nemají, ale prý už jsou domluvení s dalším hotelem, pojedu s tím mužem, co sedí v křesle, čeká na taxi. Až teď si všimnu, že má vedle sebe zavazadlo.