12. Ne vždy můžeš říct vše

118 13 2
                                    

"Andrew, vstávej," budil ho příjemný hlas, tak tichý, že ho vybízel k tomu, aby zůstal v říši snů. Nakonec se ale kvůli rukám, které s ním třásly, musel posadit.

"Promiň, že tě budím tak brzo," omluvila se mu matka, "ale chtěli jsme si s tebou ještě promluvit."

Andrew pouze přikývl a po tom, co jeho matka odešla z pokoje, aby nachystala snídani, vstal a otevřel skříň, aby si vybral oblečení. Ke své radosti našel upnuté džíny, které mu obkreslovaly zadek. Doufal, že se v nich bude Thomasovi líbit. Přes hlavu si přetáhl volné černé tričko s bílým nápisem. Trenky si ani nebral.

Na záda si hodil batoh a sešel dolů do přízemí, kde už čekali oba jeho rodiče. Otec seděl u stolu a vypadal, že čte noviny, ovšem bylo na něm poznat, že se na text v nich nedokáže soustředit, zřejmě ho něco rozptylovalo. Matka stála u kuchyňské linky a smažila vajíčka. Andrew pohodil školní tašku na židli naproti otci a odešel do koupelny, kde se učesal a vyčistil si zuby. Když se vrátil, jídlo už bylo na stole. Sedl si naproti rodičům, kteří na něj čekali, než začali jíst. Popřáli si dobrou chuť a pustili se do jídla.

Během snídaně zazvonil jeho otci telefon, odběhl tedy do předsíně, kde pár minut cosi řešil a pak přišel zpět, sbalil si věci a omluvil se, že bude muset jet do práce o něco dřív a popovídají si odpoledne. Rychle dojedl snídani, Andrew mu odnesl jeho talíř do dřezu.

"A jdi se prosím převléct, vypadáš v těch kalhotách jako teplouš," upozornil ho otec.

Andrewovi se v tu chvíli zastavila snad i krev v žilách. Ještě před snídaní měl pocit, že by se rodičům mohl svěřit se svou orientací, ale jak teď zjistil, mýlil se. Do očí se mu nahrnuli slzy a on už to nevydržel. Vzal si od stolu batoh a šel se obout, aby mohl vyrazit do školy.

"Promiňte, ale dnes domů nepřijdu, nehodlám tohle poslouchat," sdělil jim.

"Andrew, tvůj otec to tak nemyslel. Rozhodně si o tobě nemyslíme, že jsi.." jeho matka se zasekla. Nemohla najít to správné slovo, které by nebylo vulgární, ale zároveň by vyjádřilo její odpor.

"Buzerant?" doplnil ji Andrew. "No právě, nemyslíte si to. Vlastně ani neuvažujete o tom, že bych mohl být jiné než pro vás normální orientace, že?" vyplivl na ně. "Dnes opravdu nepřijdu, po tom, co jsem zjistil, že tu nejspíš nejsem vítaný, budu spát u svého přítele. Zatím sbohem," rozloučil se, tentokrát klidně.

Zabouchl za sebou dveře, po čemž si oddechl a vyrazil do školy. Cestou ještě zavolal Thomasovi, a když zjistil, že ještě snídá, požádal ho, aby na něj počkal, aby mohli jít do školy spolu. Hovor neukončil, ale dál si povídal s Thomasem a líčil mu události, které se mu staly včerejšího večera a dnešního rána. Thomas mu slíbil, že u něj může zůstat, jak dlouho bude chtít. Zbytek hovoru se točil okolo všedních věcí, což v jejich případě znamenalo Thomasovy úvahy o tom, jak a kde příště Andrewa ojede. Andrew se na to dokonce těšil a sám k Thomasovým návrhům přidával své. Šel po ulici plné lidí, kteří se na něj dívali s překvapenými, občas i znechucenými výrazy ve tvářích, ale on si jich nevšímal. Nic mu nedokázalo zkazit den, když si povídal s Thomasem.

Když přicházel k jejich domu, hovor ukončili a Thomas o několik minut později vyšel ze dveří. Dal Andrewovi krátkou pusu a chytil ho za ruku. Andrew se cítil jako v ráji. Nemusel nic skrývat, nemusel se starat o to, jak se na ně ostatní dívají, protože měl oči jenom pro Thomase, který vedle něj vzpřímeně kráčel vpřed. Usmíval se jako sluníčko a měl chuť na celý svět zakřičet, že Thomas je jen jeho. Když mu teď hlavou vířily takové myšlenky, uvědomoval si, že ho miluje čím dál víc. Vlastně se nebylo čemu divit, Thomas teď pro něj představoval jedinou stálou oporu.

Šťastné konceWhere stories live. Discover now