Šťastné konce

5. Výlet pod stanem

"Co to děláš?" zeptala se Andrewova matka, když mu do pokoje přinesla vyprané oblečení.

Andrew měl otevřené dveře skříně a přihrádky v ní vytažené, aby si z nich mohl brát věci, které následně skládal do velkého batohu.

"Balím si věci. Jedeme přece se třídou pod stan."

Andrew vzal matce čisté prádlo z rukou a některé kousky dal rovnou do tašky. Zbytek poskládal do skříně.

"To jedete už teď?" podivila se jeho matka. Myslela si, že na výlety se jezdí až od června. Ikdyž se blížil konec května a rtuť teploměru občas dosahovala až ke 32 °C, většina žáků se ještě učila a opravovala známky.

"Ne, mami, až za týden," ujistil ji syn. "Já chci mít ale sbaleno předem." Miloval dobrodružství, ale jeho matka na něj byla příliš opatrná, takže využíval každé možné příležitosti něco zažít. Na její vkus se Andrew hrnul do života až moc rychle. Vždyť byl teprve v osmé třídě. Na druhou stranu byla ráda, že její syn zůstal tak veselý, ikdyž to znamenalo, že kvůli tomu musel zapomenout na minulost.

"A co učení? Neměl bys dohánět známky?" dodala už o něco veseleji, protože věděla, že se její syn učí dobře. Byla na něj pyšná, proto ji stále neomrzelo se ptát na jeho prospěch.

"Mámi," zaúpěl v prosebném gestu Andrew, "vždyť budu mít jen jednu dvojku." Dál si balil věci a při tom hovořil s matkou.

"Vážně? Myslela jsem, že jsi říkal tři." Jeho matka nadzvedla obočí. Byla ráda, že je její syn tak úspěšný.

"Jo, ale češtinářka se rozhodla, že to mám nerozhodně, tak mi dala velkej test, kde jsem zkazil jen jednu otázku, protože jsem si ji pořádně nepřečetl, takže mám za jedna. No, matikářka řekla, že chápu příklady, který ostatní ne, takže mi nedávala ani žádnej test a rovnou se rozhodla pro lepší známku. Ta angličtina mi bohužel nevyšla, protože mi učitelka přilepšovala minulé pololetí." Během svého vysvětlování se procházel po pokoji a hledal věci, které by se mu mohly hodit.

"A opravdu si to s tím výletem nerozmyslíš?" zkusila to matka, přestože věděla, jaká bude synova odpověď.

"Mami." Přišel k ní a pohladil ji po tváři. "Neboj, nic se mi nestane." Tím ukončil jejich rozhovor a jeho matka tak musela uznat, že se o syna možná až moc bojí.

Následující dny se ve třídě probíralo především hlavní téma - výlet. Dívky řešili oblečení a komáry a chlapci se vždy shromáždili u Andrewovi lavice a domlouvali se, jak budou dívky strašit.

"Připravte se i na déšť," upozornil je v hodině učitel. "Ve zprávách také hlásily bouřky, ovšem je možné, že se nám to vyhne."

Při slově bouřka sebou Andrew trhnul. Nikdo si toho nevšiml, protože celá třída kupodivu sledovala učitele, ale jeden člověk mu přece jen nevěnoval pozornost - Thomas. Seděl hned vedle Andrewa už tři roky. V sedmé třídě si Andrew sice sednul na začátku roku k Danielovi, který seděl opět sám, protože každého rušil od učení, ale po dvou dnech to vzdal a sám požádal, jestli by se mohl vrátit k Thomasovi. Andrewovi možná v tu dobu vadilo, jak je Thomas uzavřený a tichý, ale po téhle zkušenosti na něj změnil názor. Snažil se Thomase spíš pohchopit a určitým způsobem mu naznačit, že není na vše sám, ale z Thomase si nikdo nedokázal udělat kamaráda hned, proto to většinou každý vzdal. Až na Andrewa. Ten věděl, že jediný projev přátelství jsou prozatím jejich rvačky, proto byl trpělivý. Občas se pokusil o navázání konverzace a spokojil se i s tím, když z Thomase dostal jen jedinou větu. Věděl, že tímhle se dostává dál.