7. Konec prázdnin, začátek něčeho nového

210 17 3
                                    

"Prosím tě, přestaň. Je pitomost, abys jen tak zapomněl a teď, když se bouchneš do hlavy, si najednou jako zázrakem vzpomněl." Thomas rozhazuje rukama a mluví o něco hlasitěji, než by měl.

"A proč to tedy napsala i moje matka? A proč mám toho plyšáka, co mi dal ten kluk?" namítá Andrew.

"Plyšáka?" podiví se Thomas. Andrew na to jen přikývne a otevře krabici se svými starými hračkami z dětství. Navrchu leží plyšový medvídek, kterého vezme, a krabici opět zavře. Plyšáka podá Thomasovi.

Thomas to celou dobu věděl. Pamatoval si všechno, co se stalo. Tu ženu, kterou jeho matka nazývala neslušnými jmény, to, co mu dělal otec, i toho kluka, kerému dal toho medvěda. Záviděl Andrewovi, že si nic nepamatoval, i on by rád zapomněl, proto se ho snažil udržet v domnění, že to jsou jen divné sny, ne vzpomínky. Jenže teď nedokázal potlačit ty emoce. Pomalu, jakoby v transu, rozepnul tajnou kapsu, jejíž zip splýval s plyšákovým úsměvem, a z ní na něj vypadl řetízek s přívěškem - zelenomodrým kamínkem. Byl to dárek od matky. Toho plyšáka dostal ten samý rok k narozeninám od babičky z otcovy strany. Otec mu chtěl dárek od matky vzít, ale on ho chytře schoval do skrýše v medvědovi. Otci řekl, že ho ztratil.

"Přišel jsem na ni, když jsem se jednou bál v noci při bouřce. Omylem jsem zavadil o zip. Nechal jsem to tam, asi to tam zapomněl, to dělají děti často - něco někde položí a už si na to nevzpomenou," vysvětloval Andrew.

"Ne, schoval jsem to tam jako malý, aby mi to otec nevzal," přiznal Thomas.

"Ty? Jak jako ty? Chceš mi říct, že...?" Andrew nevěděl, jak dál pokračovat. Byl zmatený.

"Chápu, že jsi neuvažoval nad tím, kdo to mohl být, a přiznejme si, nejsem jediný Thomas široko daleko, ale..." Na chvíli se odmlčel. "Nechtěl jsem ti to říkat."

"A to proč?" Andrew nadzvedl obočí v tázavém gestu.

"Protože jsi měl neuvěřitelné štěstí, když jsi na něco tak strašného zapomněl. Mě to pronásleduje dodnes. Kolikrát mám pocit, že jsem jako můj otec. Těžko ovládám svůj vztek, a když se bojím, dokážu příšerné věci," přiznal se smutným tónem v hlase.

"Nejsi jako on. Říkej si, co chceš, ale nejsi." Andrew se na něj usmál, aby viděl, že to myslí vážně. Ani sám nevěděl, proč si je tak jistý, ale něco mu říkalo, že ten anděl, co ho zachránil před tou bandou tupců, nemůže mít duši ďábla jako jeho otec.

_________________

"Nenávidím tě!" Drobné pěsti bušily do Andrewovy hrudi, jakoby to snad mohlo pomoci nebo snad i vrátit čas.

"Sorry, já za to nemůžu. Asi nakonec nebudeš tak neodolatelná, jak si myslíš." Jen pokrčil rameny a oblékl si tričko a mikinu, aby mohl odejít. "Jo, ještě jsem zapomněl na něco." Přešel k ní a naklonil se, jakoby snad chtěl vzít svá slova zpátky a políbit ji, jakoby se nic nestalo. Dívka sedící na posteli v to opravdu doufala a zvedla pohled, aby se ale střetla s tím jeho nesmlouvavým. "Snad ani nemusím říkat, že se rozcházíme."

Vzal její ruku do své, jakoby ji snad chtěl pohladit, ale místo toho stáhl z jejího prsteníčku stříbrný kroužek, který jí před pár týdny daroval k svátku. Dívka nebyla schopná nic namítat, tak jen zůstala sedět na posteli, slzy se jí řinuly z očí a ruku měla stále nataženou před sebou tam, kde ji Andrew nechal, jakoby snad čekala, až se Andrew vrátí a kroužek zase navlékne na její prst. Nestalo se tak. Ona by mu přece dokázala odpustit, že dnes neměl svůj den. On se však choval tak, jakoby za to mohla jen ona. Události minulých dní ho vyvedly z míry víc, než si dokázal přiznat. Možná mu ale odkryly pravdu.

Šťastné konceWhere stories live. Discover now