steal my girl || one direction

(28.)

Blair

Dneska nastal ten osudový den, kdy se měl Liam vrátit. Díky bohu, další tři dny bych to bez něj už psychicky nevydržela. Stačilo mi ještě přežít školní dopoledne, což jsem si sama sobě nahlas řekla, že to zvládnu naprosto v pohodě.

U snídaně to tentokrát bylo mnohem jednodušší, byl tam totiž jen Zayn s Niallem. Nevypadali sice, že by měli náladu komunikovat, ale to mě jen tak nezastaví. Zayn byl pravděpodobně hodně zaujat chlebem se sýrem a Niall četl časopis o dortech. Proč ne?

"Čau kluci," pozdravila jsem je s pozitivním naladěním a sedla si opět na Liamovo místo.

Niall řekl němé "ahoj", aniž by odvrátil oči od časopisu a Zayn mě místo pozdravu obdařil velkým úsměvem.

Zayn: "Máš hlad?", otázal se mě s cukajícími se koutky.

"Velkej," povytáhla jsem obočí a myslela na to, že se nesmím smát. Jinak by to asi v Niallově přítomnosti působilo dost hloupě.

"Něco ti přinesu," mrkl na mě a já se na něj děkovně usmála. Zayn vstal a mířil ke stolu s jídlem. Pozorovala jsem Nialla a chtěla říct něco chytrého, bohužel mě ale zrovna nic nenapadalo. To trapné ticho ale bylo nesnesitelné. Vážně.

"Ehm, přemýšlela jsem nad tou Louiho oslavou a ráda ti pomůžu," řekla jsem, čímž jsem upoutala jeho pozornost. I když ve skutečnosti jsem nad tím vůbec nepřemýšlela, prostě jsem to plácla, aby nestála debata.

"Fakt? Hustý. Dík," zamumlal Niall.

"Jo," pousmála jsem se. "Víš, když sis u mě zapomněl ten blok, viděla jsem tam možná něco, co jsem vidět neměla," začala jsem.

Niall zpozorněl a věnoval mi hluboký pohled, "Hele, ať už jsi v tom viděla cokoliv, zapomeň na to."

"Nevěděla jsem, že i skládáš písničky," nedala jsem se.

"No, skládám," pokrčil rameny.

"Ty texty byly opravdu moc hezký."

"Blair, můžeš to přestat řešit? Tady?"

Chtěla jsem se nějak bránit, ale akorát přišel Zayn a nesl mi na talíři palačinky. Na to bych si i zvykla. Poděkovala jsem mu a sledovala Nialla, kterého jsem pravděpodobně naším rozhovorem rozčílila. Nasupeně vstal a odcházel.

"Asi jsem udělal něco špatně," pokrčil Zayn rameny.

"Ne, to není tvoje vina," zavrtěla jsem hlavou, "to já mluvila o věcech, který asi nechtěl řešit."

"Hm," zamumlal. "Liam se vrací už dneska?", zajímal.

Přikývla jsem na souhlas, "Ano. Vy to snad nevíte?"

"Eh, ty jsi s ním nejvíc v kontaktu."

"Fakt? Aha."

"A hele," nervózně si odkašlal, "jsi v pohodě s Harrym? Byl jsem včera s Nicol venku, a ta říkala-"

"Ty jsi byl s Nicol?", ucítila jsem malinké bodnutí žárlivosti.

"No," pokrčil rameny, "každopádně, nerad bych, aby jste vy dva byli rozhádaní. Harry je můj nejlepší kámoš a ty -"

"Já co?", nadzvedla jsem obočí.

"Ani nevím, co jsem chtěl říct," se smíchem mávl rukou. "Koukej, spěchám na seminář, tak se uvidíme později," zaculil se a vstal od stolu.

--

S Louim a Harrym jsem měla společné dějiny umění, tak jsme mířili do učebny společně. Tedy, jen s Louim, naštěstí. Jeho přítomnost mi nevadila, naopak jsem za ni byla chvílemi i šťastná. Zjišťovala jsem, že bez Liama jsem opravdu ztracená. To samozřejmě neomlouvalo to, jak se ke mně Louis zachoval, ale byla jsem zvyklá, že mě Liam každodenně všude doprovází a třeba mi jen tak napíše esemesku, aby zjistil, co zrovna dělám, nebo jestli vůbec žiju.

"To snad ne," zastavila jsem se uprostřed cesty, když jsem u automatu s čokoládovými tyčinkami uviděla Lexi. Louis se na mě tázavě podíval, a potom si jí nejspíš všiml taky.

"Ou," uchechtl se. "Furt se nenávidíte?"

"Furt spolu spíte?", s úsměvem jsem ho setřela a musela jsem uznat, že se mi to povedlo.

Louis mi věnoval ironický pohled, "Ne. Už dávno ne."

"Jistě," zamumlala jsem. Silně jsem pochybovala , že s ní Louis už nic nemá. Kolikrát jsem ho viděla, jak se ochomýtá kolem jejich pokoje. Tedy pochybuju, že by chodil za Nicol. "A jo, furt se nenávidíme," dodala jsem odpověď na jeho předchozí otázku.

"Hele," stoupl si přede mě tak, že mi zatarasil cestu a chytl mě za obě ramena. Byla jsem nervózní z toho, že nás dělilo jen několik málo centimetrů, "já s Lexi nic nemám."

"V pohodě, mně to nemusíš vysvětlovat," vyvlíkla jsem se mu a pokračovala do učebny. Když jsem si všimla, že Louis nejde, zastavila jsem se. On stál pořád na tom samém místě. "Co je?", zeptala jsem se ho.

"Věříš mi, nebo ne?", zeptal se.

Přemýšlela jsem, jak mám správně odpovědět. Sama jsem nevěděla, jak to cítím. U něj bylo možné opravdu cokoliv. "Chtěla bych," řekla jsem nakonec. "Pojď už," pobídla jsem ho a on mě poslechl.

Jakmile jsme společně vešli do učebny, sedla jsem si do první volné řady, kterou jsem uviděla a Louis za mnou. "Ehm, vedle mě sedává Nicol," povytáhla jsem obočí.

"Jo a já sedávám vedle Harryho," řekl Louis a prstem ukázal na Harryho s Nicol, jak sedí sami v zadní řadě.

"Zrádkyně," procedila jsem skrz zuby.

"Pochybuju, že ti dva se k sobě mají. Spíš bych to tipoval na hádku," pokrčil Louis rameny a já se snažila zaposlouchat do rozhovoru Harryho a Nicol. "No, budeš to muset přežít se mnou," uchechtl se Louis.

"Hm," zamumlala jsem a dál věnovala pozornost těm dvoum. Něco tu nehrálo.

--

Večer, po úspěšně přežitém dni ve škole, jsem se jen tak povalovala ve své velké, čerstvě povlečené posteli a čekala, až se vrátí Liam. Už jsem skoro odpočítávala sekundy, jak moc dlouhá doba to byla. V hlavě se mi usadila myšlenka, co budu dělat za pár let, až už s Liamem nebudu bydlet ve stejné budově. Kdo mě bude doprovázet do tříd, psát mi každý den zprávy a kupovat mi jídlo? Tak moc jsem si přála, aby byl Liam šťastný. On nebyl. Bez Adele viděl všechno kolem sebe jenom černě. Chtěla jsem, aby žil. Aby byl jako všichni ostatní. Chtěla jsem, aby se chodil bavit s přáteli a neustále se smál. Chtěla jsem, aby měl radost ze života.

Liam byl na veřejnosti věčně zamlklý a nekomunikativní. A byl neskutečně moc uzavřen do sebe. A jenom Adele mu dokázala dodat zpátky ten životní apetit. Netušila jsem, jestli to ona ví, co způsobila, ale jestli to věděla, musela mít opravdu pádný důvod odejít. Věděla jsem, že Liama milovala nejvíc na celém světě. A o to hůř pro mě bylo pochopitelné, že zmizela.

Z mých myšlenek mě vyrušilo klepání na dveře a já okamžitě věděla, kdo to je. Vystřelila jsem z postele a jakmile jsem otevřela dveře a uviděla jsem ho, obejmula jsem ho veškerou svou silou.
Vlastně to bylo trochu zvláštní. Tak blízko jsme k sobě zase neměli, ale měla jsem potřebu to udělat. Liam byl ke mně neskutečně odtažitý, už od začátku. Snažila jsem se si to ale nebrát osobně.

"Blair," zasmál se , "udusíš mě."

"No a," pustila jsem se ho a zasmála se, "fakt už nikdy nesmíš odjet víc jak na den."

"Neboj se," znovu se zasmál a jedním krokem se dostal do mého pokoje. Automaticky jsem zavřela dveře.

"Tak povídej," vybídla jsem ho a svalila se vedle něj na postel. "Chci slyšet o tvé rodině a o Wolverhamptonu."

"Slibuju, že tě někdy vezmu sebou," usmál se a začal povídat.

Liam dokázal o své rodině a rodném městě mluvit celý večer. Nevadilo mi to, naopak jsem byla ráda, že vůbec mluví. Kdyby mlčel, bylo by to horší. Potvrdilo se mi, jak moc ho mám ráda a taky to, že pro mě znamená opravdu hodně.

A já se v ten moment rozhodla, že ho za každou cenu udělám šťastného. A byla jsem připravená prozkoumat každý kout světa jen proto, abych jeho ztracenou Adele našla.