steal my girl || one direction

(86.)

Adele

Liam zůstal. Celou noc. Na jednu stranu jsem měla výčitky vůči Nicol, na druhou jsem se konečně dostala do stavu psychickýho normálu.
Nic se mezi námi samozřejmě nestalo. Ale povídat si s ním až do rána bylo neskutečně uklidňující. Leželi jsme vedle sebe a vzájemně si sdělovali všechno, co se za ten půl rok od rozchodu stalo. Najednou mi došlo, že Liam je to, co jsem v životě tolik postrádala. Ale nemělo to žádnej smysl, protože odjížděl.
Mluvili jsme asi do pěti ráno. Potom jsem pravděpodobně usla, a když jsem se vzbudila a čas ukazoval před půl osmou, Liam vedle mě nebyl. Potom jsem si vzpomněla na jeho dnešní zkoušku.

Vystřelila jsem z postele, hodila na sebe náhodně vybrané oblečení a trochu se namalovala, protože probdělá noc mi zanechala suvenýr v podobě oteklých očí a velkých fialových kruhů.

Zabouchla jsem dveře od pokoje, aniž bych se obtěžovala zamčít a utíkala do školní budovy. Cestou jsem potkala Nialla, ale nestihla jsem ho ani pozdravit. Když jsem doutíkala před místnost, kde probíhala většina zkoušek, udělalo se mi ze všeho toho nátlaku špatně. Potom jsem ho uviděla. Liam seděl u malého stolku před bufetem a v jedné ruce držel automatový kelímek. Jakmile jsem si vybavila včerejší čaj, rty se mi automaticky roztáhly do úsměvu. Liam ale nevypadal ani trochu šťastně a já se bála toho nejhoršího.

"Ahoj," došla jsem k Liamovi a přisedla si vedle něj.

Liam se na mě překvapeně podíval, "Proč nespíš?", pousmál se.

"Udělal jsi to?", odpověděla jsem mu na otázku otázkou.

"Vlastně -," Liam se odmlčel a sklopil hlavu.

"To je kvůli mně," podlomil se mi hlas, "měl ses učit a já tě donutila zůstat u mě."

"Adele," zavrtěhl hlavou, "já to udělal," koukl na mě.

"Udělal jsi to?", zopakovala jsem. Potom jsem ho jedním rychlým pohybem popadla za ramena a vší silou ho objala.

"Neruším?", zaslechla jsem za sebou hlas. V ten moment jsem si přála, aby to byl kdokoliv jiný. Rychle jsem Liama pustila a narovnala se.

"Promiň, už mizím," zamumlala jsem a nechala zbytek na Liamovi.

"Ne, ne, zůstaň," řekl Liam, "co společná snídaně, holky?", tázavě se podíval nejdřív na mě, a potom na Nicol. Ta měla ve tváři neurčitý výraz.

"Jasně, proč ne," řekla Nicol nakonec a potom se obrátila k Liamovi, "takže jsi to zvládl?"
Ten na souhlas přikývl a hned potom věnoval Nicol letmý polibek na rty. To poslední, o co jsem stála, byla společná snídaně, vážně.

S Liamem jsme se současně zvedli od stolu a ve třech mířili do jídelny. Bylo mi hrozně. Liam s Nicol si vzájemně proplétaly prsty a já šla asi metr za nimi, i když se Liam snažil udržovat všeobecnou konverzaci i se mnou. Nechápala jsem, proč to dělat. Za tři týdny měl odjet a Nicol neměla o ničem nejmenší tušení. A místo toho, aby ji na to připravoval, dělal to jí i sobě ještě mnohem těžší. Hledala jsem jakoukoliv příležitost, jak se z téhle super rodinné snídaně vyvlíct. A když jsem u jídelny spatřila Zayna, okamžitě jsem využila příležitosti.

"Čaute," pozdravil nás, když jsme byli asi dva metry před ním. Nejspíš byl touhle sestavou trochu zaskočený.

"Ještě, že jseš tady," udělala jsem krok k němu a chytla ho za rameno, "musíš mi pomoct -," rychle jsem hledala správné slovo. Zayn na mě mezitím zíral, jakobych se úplně zbláznila, "něco vyřešit," řekla jsem nakonec a snažila se podívat na Liama i Nicol co nejvěrohodněji.