steal my girl || one direction

(43.)

Blair

Jak by řekl Niall - dobré počasí, dobrá nálada. Něco na tom ale asi opravdu bylo. Už dobrý měsíc mě nepřepadala špatná nálada a negativní myšlení, a to bylo teda sakra podezřelé. Tedy ne, že by to bylo špatně, naopak! Byla jsem najednou plná energie, štěstí a života. Počasí opravdu dokáže divy.
Občas jsem v hlavě měla už i obrázek léta. I když jsem zatím neměla nejmenší tušení, co budu v létě dělat.

Během března jsem také sama sobě dokázala, že se neumím přetvařovat. A to jsem opravdu žila v domnění, že jsem v tom neporazitelná. Omyl.
Jinak tedy nemám jiné vysvětlení pro to, že mi jednoho teplého březnového večera položila Nicol velice zajímavou otázku. Vlastně dvě: "Jak daleko jsi se Zaynem? Necítíš něco k Liamovi, že ne?"

Já a Zayn. Zayn a já. My. Bylo to tak vzrušující a zvláštní. Před ostatními jsme ale nedávali skoro vůbec najevo, že jsme se sblížili. Většinou jsme se spíše ignorovali. Nicol je zkrátka osoba, které dojde skoro všechno. Co se tedy ale týče Zayna - opravdu, opravdu hodně zajímavé. Ani nevím, jak to všechno začalo. Možná už se stal nějaký ten zlom tehdy, na jeho mini oslavě narozenin. Mohlo to být ještě dřív, nebo později. Sama jsem nevěděla, co chci a co cítím. Byla jsem zkrátka a jednodušše absolutně zmatená. Vším.

Byla pravda, že jsem se Zaynem trávila možná až nezdravě mnoho času. Teda vzhledem k tomu, že jsme byli pouze přátelé. Ráno jsme společně snídali, potom mě doprovázel do učebny, trávili spolu všechny přestávky, včetně oběda a vždycky po škole následoval nějaký program, který jsme si naplánovali. Někdy kino, někdy procházka Londýnem, někdy povídání si o všem možném u mě v pokoji a před dvěma dny to byla vyjímečně i věčeře. A tam jsem opravdu doufala, že by se už mohlo něco stát. Ale ono nic. Nevyznala jsem se ve svých pocitech, tudíž jsem nevěděla, zda-li jsem z toho smutná, nebo prostě jen rozzuřená na všechno okolo mě.

-

"Děláš si srandu? Nevzal tě ani za ruku?", podivil se Liam, když jsem mu vyprávěla o naší druhé společné večeři se Zaynem. Tedy, nevyprávěla, spíš jsem si jen stěžovala.

"Jo," zafňukala jsem. "Čekala jsem, že to udělá, nebo cokoliv, když mě doprovázel na pokoj. Mám totiž na čase dohnat tebe a Adele," ušklíbla jsem se.

"Ale ale," zamumlal s pobaveným výrazem, "nemáš co dohánět."

"To teda mám," protestovala jsem. "Můj nejlepší kamarád byl ještě před třemi měsíci single troska," namítla jsem, "a teď? Máš milostnej poměr s nejžádanější holkou ze školy," rozhodila jsem ruce kolem sebe.

"Milostnej poměr," zopakoval po mně Liam se smíchem.

"Tebe ten smích přejde," zabručela jsem. "Nechápeš to. Zayn se mi líbí. Jenom se mi líbí úplně jinak, než jak se mi líbil například Louis. Zayn se mi nelíbí fyzicky, ale vnitřně," snažila jsem se Liamovi vysvětlit moji velice komplikovanou situaci.

Chtěl mi odpovědět, ale jakmile se nadechl, došla mu zpráva, kterou si okamžitě přečetl. "Adele?", nadzvedla jsem obočí a on jen přikývl. "Copak?"

"Ale nic," mávl rukou.

"Určitě?"

"Určitě," ujistil mě. "Co jsi to říkala? Vnitřní stránka?", podivil se.

"Jo," souhlasila jsem, "Zayn je tak...", snažila jsme se najít správné slovo, "jinej."

"Jo, to je," přikyvoval Liam. "Jen, abys později nebyla zklamaná."

"Já zklamaná rozhodně nebudu, to ti slibuju."

"Jsi si jistá? Naprosto?"

"Naprosto," ujistila jsem ho. "Není se čeho bát."

"Dobře," kývl, i když na jeho výrazu byly jasně viditelné jeho pochyby.

"Liame," oslovila jsem ho, "konečně mám pocit, že možná budu šťastná."

Liam se konečně uvolněně usmál, "To jsem rád, Blair."

"Ale s tebou je něco jinak," neodpustila jsem si poznámku.

Liam nechápavě povytáhl obočí, "Vážně?"

"Ano, vypadáš hrozně." Až teď jsem si všimla temných nafialovělých kruhů pod očima a bledé kůže. "Spíš vůbec?"

"Málo," zívl Liam.

"Co to znamená?", nedokázala jsem odhadnout jeho definici.

"Mívám takový podivný sny, kvůli kterým se skoro bojím usnout," přiznal se. Chtěla jsem se zasmát, ale pak jsem v jeho výrazu viděla, že to myslí opravdu vážně.

"To fakt?"

"Ano," přikývl. "Je to divný."

"To věřím," namítla jsem. "Ale s Adele jste jinak v pohodě, že ano?"

"Naprosto," pousmál se.

"Upřímně, pořád na ni trochu žárlím," podotkla jsem myšlenku, kterou jsem původně nechtěla vypustit z pusy.

"Blair," výhružně mě probodával pohledem. Tento styl mého stěžování opravdu nesnášel.

-

Ten stejný večer, po kavárnovém odpoledni s Liamem mi na laptopu zacinkala příchozí zpráva. Ihned mi bylo jasné, kdo mi píše. Vlastně jsem nad jinou možností ani neuvažovala.

Zaynking09: Blair, co ples?

Aha, tak o tohle mu šlo. Jarní ples se blížil a on neměl partnetrku. Bylo mi to jasné. Mimochodem, znovu jsem musela zavrtět hlavou nad tou jeho přezdívkou. Pořád jsme si na jeho dětinskou stránku moc nezvykla.

BlairW: Co s ním?

Zaynking09: nemám s kým jít

BlairW: Zkus mě pozvat trochu jiným způsobem.

Zaynking09: To se mi asi nechce.

BlairW: V tom případě máš smůlu.

Zaynking09: S kým jde Liam?

To si snad dělá srandu.

BlairW: Zkus hádat. Můžeš jednou.

Zaynking09: No tak, Blair. Pojď se mnou.

Ach, jak ráda bych s ním šla, ale tenhle způsob pozvání na společenskou událost se mi hnusil. Chtěla jsem, aby to bylo opravdové.
Nechala jsem Zaynové zprávě zobrazeno a zaklapla počítač. Byla jsem unavená. Ve škole to teď bylo vzhledem k čtvrtletí opravdu složitější a já už se teď obávala mého prospěchu na konci školního roku.

Když už jsem se zachumlala do peřiny a chystala se upadnout do sladkého spánku, někdo mě vyrušil klepáním na dveře. Otráveně jsem vstala z postele a chtěla začít ječet na Zayna.

"Zayne, já chci spát a - ". Ano, bohužel to Zayn nebyl. "Jé, čau Loui," zamumlala jsem poněkud zmateně.

"Blair," kývl, "mám prosbu," pousmál se a zablesklo se mu v modrých očích.