steal my girl || one direction

(114.)

Adele

Doteď to bylo všechno tak snadný. Jednoduchý. I když jsme si mysleli opak. To, co se ale kolem nás dělo teď, byla teprve opravdová komplikace. Dokud to člověk nezažil, nemohl vědět, jaký to je.
Nikdo nevěděl, co Harryho čeká. Co čeká nás, v případě, že to dopadne nejhůř.

Byl to teprve třetí den od té nehody, mně to ale přišlo jako celá věčnost. Harry měl jít dneska domů. Nebo spíš na naši kolej, která ale byla pro většinu z nás domovem mnohem víc. Z nějakého důvodu odmítl jít alespoň na pár dnů domů, jako opravdu domů. Mně záleželo především na tom, aby se dal dohromady. Stranil se nás. Jedinej, s kým pořádně mluvil, byl Zayn, občas Niall. Nechápala jsem proč.

I proto jsem Zayna donutila, aby mě vzal sebou, když jel pro Harryho do nemocnice. Sice se netvářil vůbec nadšeně, ale prosadila jsem si to.
Situace se měla tak, že ta osmnáctiletá holka, kterou Harry srazil v jednu ráno uprostřed silnice, byla v kómatu. Harry se bál. Já jsem se bála. Nicol se bála. Zayn s Niallem se báli, a i Liam s Louisem. Dokonce i Blair z toho byla celá nesvá. Harrymu hrozilo asi to nejhorší, i když si to nikdo nechtěl přiznat.

"Bojím se o něj," zamumlala jsem směrem k Zaynovi při cestě do nemocnice, "oni ho zavřou, žejo?"

"Ne," řekl, "nic špatnýho neudělal."

"Byl napitej a srazil holku," povytáhla jsem obočí.

"Nepil," zarazil mě Zayn, "ne úmyslně."

"Cože? Co nevím?", zamračila jsem se na něj.

"Nemůžu o tom mluvit, slíbil jsem mu to," povzdechl si. Další nová informace.

"Tohle nemůžeš nechat jen tak," zaargumentovala jsem, "dělej."

"Ne," odsekl, "už tak bude nasranej, že vůbec jedeš taky," dodal, "nevím, proč potřebuješ být pořád v obraze."

Nevěřícně jsem se na něj podívala, "Aha."

Chvíli bylo ticho. Dusno z Harryho situace vstoupilo i mezi nás. Neustále jsem přemýšlela nad tím, o čem Zayn mluvil. Jak mohl pít alkohol nevědomě? Každopádně, do doby, než se ta holka měla probrat, Harrymu nic horšího, než zabavení řidičáku nehrozilo. Potom mu ale hrozil soud a další věci, o kterých jsem zatím nechtěla ani přemýšlet. Nejdůležitější bylo, aby se z toho dostala. Dost mě zarazilo zjištění, že ta dívka neměla rodinu a zatím ani nikoho, kdo by Harryho vyloženě žaloval. Byla to jediná malá naděje na to, že všechno bude zase dobrý.

"Promiň," řekl Zayn po chvíli nesnesitelnýho ticha, "vím, že se chovám jako kretén, ale pořád jsem to nezpracoval."

Přikývla jsem. Chápala jsem to, "Já taky ne," přiznala jsem. Zayn pustil jednou rukou volant a nechal ji volně položenou vedle té mé. Nevědomky a automaticky jsem ho za ni chytla.

Omyl. Akorát jsem ze sebe udělala krávu. Zayn mi ruku stiskl, ale pobaveně se na mě usmál, "Jen mě bolela," řekl a zasmál se.

Musela jsem vypadat jako shnilá červená paprika a nebyla jsem schopná slova. Chtěla jsem umřít. Nebo alespoň zmizet. Povolila jsem svou dlaň a snažila se z té jeho rychle dostat.

"To je dobrý," znovu se zasmál a nakonec mě naštěstí nechal se vymanit.

"Jasně," kývla jsem hlavou a raději jsem se na něj ani nepodívala. Moji jedinou záchranou byl příjezd k nemocnici. Zayn mi zakázal jít dovnitř s ním. Strávila jsem asi deset minut sama v autě a neustále si přehrávala, jak jsem ho chytila za ruku, i když jsem měla myslet na mnohem důležitější věci.
Jak jsem slíbila, napsala jsem Nicol zprávu, že do půl hodiny budeme na koleji. Bylo mi jí neskutečně líto. To, co prožívala, si nikdo neuměl představit.