steal my girl || one direction

(116.)

Nicol

"Nicol," bez zaklepání ke mně do pokoje vtrhla moje zadýchaná kamarádka.

"To hoří?", ironicky jsem se na Adele podívala a odložila papíry, ze kterých jsem se učila na závěrečnou zkoušku, která nás za dva měsíce čekala.

"On odjíždí," vydechla a chytla se dveří.

Nemusela jsem se na nic ptát. Vždyť bylo jasné, o kom mluví.

"Jak odjíždí?", zarazila jsem se. Tep se mi zvýšil a srdce začalo tlouct mnohem rychleji.

Adele horlivě kroutila hlavou a třepal se jí hlas, "Nechce nikomu nic říct. Čeká dole na auto a má tam všechny věci," řekla. "Zastav ho, prosím," obličej se jí zkřivil a ona nahlas vzlykla. Bylo mi zle, ale přesto jsem nechápala, proč o to žádá mě. Harry ji poslouchal mnohem víc. Byla to jeho nejlepší kamarádka, a já byla jen holka, kterou odkopl. "Prosím," zopakovala jsem Adele a začala brečet - to bylo to poslední, co jsem si přála. V poslední době jsme obě dvě brečely až moc. Nikdo ale nevěděl, čeho všeho je Harry schopen.

"Jo, jo," nepřítomně jsem kývla, obula si boty, co ležely vedle postele a vystřelila z pokoje. Adele tam zůstala ve dveřích, nejspíš dost zmatená a zničená. Nevěděla jsem, co čekat, nebo co si myslet.

Cestou jsem míjeli několik studentů, ale snažila se nezpomalit ani na malou chvíli, i když mi nedocházelo, jak moc situace je nebo není vážná.

Rozrazila jsem hlavní dveře a dostala se před školu. Harry zrovna zasedával do taxíku a řidič mu skládal zavazadla do kufru. Tak počkat. Proč táhl tři velké tašky a kufr? Na jak dlouho hodlal odjet?

"Harry," vydechla jsem tak potichu, že mě nemohl slyšet a rychlým krokem zamířila k autu. Těsně předtím, než stihl zabouchnout dveře, jsem je stihla chytit.

"Nicol," překvapeně se na mě podíval.
Vypadal jinak. Už dlouho jsem se mu nedívala do očí. Bylo v nich něco, co nikdy předtím ne, ale nedala jsem na sobě svoje rozhození znát.

"Kam jedeš?", horlivě jsem zakroutila hlavou a dveře pro jistotu pořád držela, jakobych se bála, že prostě zabouchne a navždycky zmizí.

"Co ti je do toho," zamumlal a pokusil se přesně o to, na co jsem před chvílí myslela.

"Co si myslíš, že děláš?", pevněji jsem chytla kliku a zamračila se na něj. Už jsem chápala, proč Adele brečela. Neměla jsem do toho daleko. Bylo mi hrozně. A bylo toho moc najednou.

"Můžeš mě nechat na pokoji alespoň ty?", odsekl, aniž by se na mě podíval.

I přesto všechno, co jsme si prožili, nikdy se ke mně takhle nechoval, nikdy. Nepříjemně se mi z toho motala hlava. Nepotřebovala jsem, aby bylo všechno při starým, jen aby to byl zase on, i přes to, jak moc mi ublížil a jak moc jsem na něj potřebovala zapomenout.

"Nemůžeš to jen tak vzdát," řekla jsem vyklepaně, "sbalit si kufry a někam se uklidit. Nemůžeš to vzdát, Harry," zopakovala jsem a snažila se polknout i přes ten knedlík v krku. Jeho jméno se mi těžko vyslovovalo. Ale teď jsem to musela překonat. Ne pro sebe, ale pro něj.

"Až někoho zabiješ, tak se vyjadřuj," znovu mi odsekl.

"Nikoho jsi nezabil, Harry," připomněla jsem mu věc, na kterou často zapomínal, "sám víš, že se stav tý holky zlepšil. Za nic nemůžeš."

"Víš hovno," řekl zahořkle a začal zírat před sebe. Ničil mě. Proč mě jen tolik ničil?

"Harry," hlesla jsem, "prosím, řekni něco, než to vzdám," pevně jsem stiskla víčka k sobě, i když jsem tím svoje oči spíš topila.

"A co chceš slyšet?" rozhodil kolem sebe rukama, "já ti nemám co říct. Ani těm ostatním," bradou ukázal na školní budovu.

"Jsme tvoji nejlepší přátelé," popotáhla jsem a pozorovala jeho kamennej výraz bez jakékoliv emoce.

"Ne," nesouhlasně zavrtěl hlavou, "ty ne."

"Já ne," nevěřícně jsem zopakovala.

"Ne, protože jsi jenom naivka, co věřila tomu, že se někdy změním," řekl, "jako jediná si v to věřila!", ironicky se zasmál a mně bylo každým jeho slovem hůř a hůř, "lidi se nemění, Nicol. Najdi si někoho podobnýho, jako byl tvůj milovanej Payne."

"Kde se to v tobě bere," zašeptala jsem a znovu na pár sekund zavřela oči. Doufala jsem, že když je otevřu, vzbudím se.

"Běž se starat o jiný," zamumlal a znovu se pokusil zabouchnout dveře, "Nicol," zasténal, když jsem je odmítala pustit.

"Harry, zůstaň," podívala jsem se mu do očí tím nejupřímnějším způsobem, jakým jsem dovedla.

"A proč bych to asi dělal?", znovu zmateně rozhodil rukama kolem sebe.

Rychle jsem přemýšlela nad odpovědí, "Protože to chci nejen já, ale i ostatní."

"To nestačí," ironicky povytáhl obočí. Co víc chtěl?

"Protože jsi moc důležitej," konečně se mi podařilo polknout. Skoro jsem zapomněla zaregistrovat, kolik slz mi už dávno teče po tváři. S ním to ale ani nehlo.

"To taky nestačí," povzdechl si a opřel si hlavu o sedadlo.

Musela jsem to udělat. Něco mě donutilo ho seznámit s faktem, kterej už ale stejně dávno věděl, jen jsem to nikdy nevyslovila.

"Protože tě miluju," dostala jsem ze sebe ty neznámý slova.

Harrymu se změnil výraz. Nevěděla jsem, jestli to byl šok, překvapení, nebo nejistota. Nebyla jsem schopná to vyčíst. Místo toho jsem se snažila vzhluboka dýchat, abych se nezhroutila.
Řekni to, Harry. Řekni, že mě taky miluješ, vystup z auta a vrať se zpátky po mým boku.
Harry zatřepal hlavou, jakoby chtěl myšlenku na to, co jsem mu právě řekla, vytřepat.

"To je ale smůla," pronesl ironicky a tím nejvíc škodolibým tónem, jakej jsem kdy mohla slyšet. Málem se mi zastavilo srdce. "Jeďte," pokynul na řidiče. V zavření dveří už jsem mu nebránila. Předtím, než se rozjelo auto, mi nevěnoval jeden jedinej pohled.
Dusil mě, aniž by se mě dotknul. Nestála jsem mu za vysvětlení. Za pár slov na rozloučenou. Ale on mi stál za to nejcennější, co jsem mu jen mohla dát. Bylo to tu zase. Zklamání. Ztráta. Naděje, víry, a části mě. Už mě to ani nepřekvapilo. Už to tak prostě bylo.

Dusila jsem se. Dýchala jsem nahlas a splašeně. Stála tam jen tak na místě a snažila se stírat slzy z tváře. Ale nešlo to. Opřela jsem se o zídku a schovala si obličej do dlaní. Riskla jsem to. A ta prohra byla nevyhnutelná.

Byl pryč.

A tak se to moje zlomený srdce zase zlomilo.