¹ELISA DAY: Byla jsem Divokou růží

KAPITOLA⁶⁴ "Kdo je kčertu Elisa Day?"

o tři hodiny později

Klopýtavou chůzí konečně dorazila k dalšímu baru, který vypadal, že se nerozplyne, když k němu přijde.

Ale i když se ji podařilo vstoupit dovnitř, zvonek se jí nad hlavou nerozcinkal, přestože si byla jistá, že do něj hranou dveří praštila.

Pustila to z hlavy a posadila se do boxu blízko k dvěma mužům v montérkách, kteří se cpali koblihami a živě spolu mluvili s plnými ústy. Mávla na znuděnou servírku, která dvěma prsty ťukala do mobilu a přitom zívala, ale ta ji zcela dokonale ignorovala.

"Hej! Dala bych si dvojitý kafe!" Nikdo z osazníků mléčného baru se na ni nepodíval, i když mluvila hlasitě. "No tak! Copak jsem duch?!"

Zarazila se a s podezřením si na ruku vysypala trochu soli ze slánky ve tvaru kukuřice, stojící na stole, ale mohla se jí dotknout, stejně jako železné konstrukce židle, takže byla určitě naživu, ale z nějakého důvodu ji ostatní neviděli.

"Do hajzlu," zamumlala a rezignovaně vytáhla mobil, do kterého naklapala Bobbyho číslo domů, aby si s ním promluvila a při té příležitosti se mu omluvila, že zase utekla.

Zvedl to po pěti zazvoněních. "Co je?"

Elisa úlevně vydechla, když uslyšela jeho hlas. "Bobby?"

"Kdo volá? Kdo vám dal tohle číslo?" zavrčel nepřátelsky svým normálním tónem, který používal na všechny, kromě bratrů Winchesterových a Elisy.

"To jsem já," zamumlala nejistě a po spáncích ji přejela kapka ledového potu. "Elisa Day, znáš mě deset let!"

Téměř ho viděla, jak se zamračil a upil piva. "Elisa Day?"

Pevně stiskla rty a zhluboka se nadechla: tohle nebyl tón, jakým se ji ptal, když ji viděl naživu potom, co ji s Deanem a Samem pohřbil do jednoduše stlučené rakve.

Tohle byl tón: nevěřím ti ani slovo.

"Bobby," zaprosila šeptem, "musíš si mě pamatovat. Jsi jako můj táta. Byl jsi takovej i pro Joshe, když jsme o toho svýho přišli."

"Odkud znáš Joshe?" zeptal se podezřívavě.

Elisiným hrdelm pomalu začala proudit panika. "Byl to můj bratr," zamumlala, jakoby se snažila přesvědčit samu sebe a stiskla tlačítko na ukončení hovoru.

Přitiskla si mobil k čelu a hřbetem ruky setřela několik neposlušných slz. Odkašlala si a vytočila prvních pár čísel k mobilu, který právě používal Dean, ale potom je smazala a naklapala tam číslo na Samův mobil, ale i ty potom smazala.

Pleskla dlaní do stolu – vzteklá ze své nerozhodnosti – a postupně vytočila všechna čísla ve svém adresáři: od lovců, se kterými občas pracovala, přes Stříbrokrevné a známé, kterým něco dlužila, nebo známé, kteří něco dlužili jí až k těm, které by mohla považovat za bližší přátele.

Někteří, hlavně Stříbrokrevní, si matně vzpomněli na Joshe, ale nikdo na jeho mladší sestru Elisu, dceru starého Hanka; ani ti, které někdy podrazila a slíbili ji pomalou a bolestivou smrt.

Nikdo nevěděl, kdo je Elisa Day. Vůbec nikdo.

Tíha všech těch slov ji drtila, svírala ji na plicích a mačkala z ní veškerý vzduch: bylo to mnohem horší než být mrtvá a žít alespoň ve vzpomínkách těch, které opustila. Pokračovala seznamem dál, i když ji to mučilo a s každým každým člověkem byla zoufalejší.

Elisa Day prostě neexistovala.

Zabořila hlavu do dlaní a přestala se bránit slzám, které ji tlačily do očí: ostatně nikdo ji neviděl, takže si mohla dovolit být slabá, jak moc chtěla, protože byla slabá a sama: zcela sama.

posledních 272 cigaret
Sioux Falls, Jižní Dakota

Vytáhla další cigaretu z balíčku a nervózně poklepala prsty o volant, když se pokoušela si připálit; v posledních pěti dnech své neexistence si vybrala svůj přídel cigaret na dva týdny dopředu, ale nemohla se ovládnout.

SIM kartu, na kterou se jí Bobby pokoušel dovolat zpátky, rozdrtila železným inbusem, který našla v kufru svého nového auta a všechny malé částečky ve velikosti prachu paranoicky zakopala sáh hluboko do vlhké hlíny.

Byla bez mobilu, ale vzhledem k tomu, že nikdo nevěděl, že existuje, to nijak nevadilo.

Ušklíbla se a zapálila si další cigaretu. Věděla, že tohle bylo daleko za hranicí toho, co by Bobby považoval za vtipné, protože sám o sobě moc smyslu pro humor neměl, ale stejně se musela ujistit, že tohle je doopravdy.

Natahovala z mentolové cigarety tak náruživě, až se zakuckala a na plicích ji zaštípalo; malátně ji udusila o palubní desku a vzhlédla k Bobbyho domu s vybledlou modrou střechou.

Před ním viděla zaparkovanou Impalu, což ji nejdříve potěšilo, ale potom ji z toho bylo ještě víc špatně.

Nechtěla vidět Deana, který nemá tušení, kdo ve skutečnosti je, takže raději zase nastartovala Bentley a smykem vyrazila zpátky do nejbližšího motelu, aby vypila polovinu domácího baru a potom v opilosti sebrala odvahu se tam ukázat.

o půl hodiny později

První hotýlek, na který narazila, se jmenoval nápaditě Motel 6.

Skousla pitomý název a vystoupila z auta: neexistovat mělo několik dobrých výhod, mezi které patřilo i to, že mohla ukrást auto bez toho, aniž by se musela starat o nenápadnost a v hotelech prakticky squatovala, i když vždycky z dobré vůle nechala na recepci několik bankovek.

Nevýhod to mělo mnohem víc, například na veřejných toaletách.

S povzdechem si z vlasů vytáhla pinetku a vystoupala k prvnímu pokoji, kde se sklonila k zámku.

Zcela nepochopila, jakým způsobem její nový ne-život funguje, protože se zdálo, že ji lidé vidí a slyší, ale jednoduše ji neberou na vědomí, jako by byla jen figurína, nebo cedule s nápisem Nevstupovat.

Vyjímkou ovšem byli lidé, se kterými se předtím setkala: ti ji nepoznávali, i když ji vnímali jako normální lidskou bytost.

Fakt divný, pomyslela si několikrát.

Pootočila paklíčem a zámek spokojeně cvakl; dveře se pootevřely a do setmělého pokoje vstoupil pruh světla. Elisa se narovnala a přitáhla si tašku s ukradeným oblečením na rameni; během střemhlavé cesty do Jižní Dakoty se nesprchovala a teď se na to vážně těšila.

Skoro dobrou náladu ji ovšem zkazil výjev, který měla před sebou: ve chvíli, kdy vstoupila do pokoje, se na ni upřely dva páry očí.

Deana a polonahé dívky, která ho objímala v posteli.