¹ELISA DAY: Byla jsem Divokou růží

KAPITOLA⁴² Věčná otázka viny a hříchu

Dopad na prašnou zem byl tak prudký, až ji vyrazil dech; Elisa se se zakašláním schoulila do klubíčka, aniž by si všímala dění kolem sebe.

"Dej mi chvilku, Sebastiene," zamumlala, když nad sebou zaslechla šramot jeho bot na trávě, jak neklidně přešlápl z jedné nohy na druhou a horečnatě přemýšlel, jestli má trvat na tom, že musí pokračovat dál, nebo ji nechá odpočívat.

Nakonec se rozhodl tak, jak by to na jeho místě udělala Elisa.

Sklonil se k ní a jemně ji v pase vytáhl na nohy.

"Jakmile budeš delší dobu na místě, zůstaneš tu navěky a neodejdeš nikdy," vysvětlil věcně a začal ji táhnout dál; po několika krocích se vzpamatovala natolik, aby se postavila na vlastní nohy a potom začala kráčet vzpřímeně a bez jeho pomoci.

"Díky, Timmy," zamumlala vděčně a ohmatala si spánek. "Mám pocit, jako by mě někdo protáhl vodovodní trubicí tam a zase zpátky."

"To je docela výstižné."

Slabě se ušklíbla a zhluboka se nadechla: vzduch tady byl trochu více svěží než ten v prvním kruhu; dokonce i tráva se zdála zelenější, ale stromy byly stále stejně nepřátelské a podivné jako předtím.

"Co se tam sakra stalo?" Zabručela a otočila se na něj. "Pamatuju si Mínóse, jak mlel něco o rozkazech."

Sebastien se napatrně zamračil. "Čekal jsem, že tě pošle do sedmého kruhu, stejně jako většinu lovců," řekl opatrně.

"Měli bychom kratší cestu," pochopila.

"Ano," přisvědčil. "Ale to, co říkal o rozkazech..."

Elisa tiše zaúpěla a zvedla hlavu k šedivému stropu. "Jestli ze života znám nějakej pocit dost dobře, tak to je ten, kdy si z tebe někdo dělá legraci. A teď sloužíme jako zábava celýmu zatracenýmu Peklu!

Prostě se tím baví," vysvětlila otráveně, když zachytila jeho nechápavý pohled. "Ten někdo, kdo nařídil Mínósovi nás pustit do druhého kruhu, chce, abysme přešli celý zkurvený Peklo po svých nohou a potom nás zamáčkne jako mouchy těsně před cílem!"

"Rozkazovat soudci může jen Lucifer, nebo démon jeho jménem, ale to nic nemění na tom, že je v kleci," odvětil Sebastien pevně.

"Opravdu?" protáhla Elisa podezřívavě. "Ta debilní vlčice, co se mě pokoušela zabít zněla dost spokojeně na to, že její páníček je v pasti a nemá žádnou šanci dostat se ven."

"Nenasytnost se živí vším možným," řekl Sebastien klidně, "emocemi, masem, krví... Nikdy nemá dost a nikdy neodolá šanci si svoje jídlo trochu okořenit předtím než ho pomalu rozžvýká. Mohla ti lhát."

"Mohla říkat pravdu," odsekla Elisa. "Potřebuju se dostat ven."

Sebastien přikývl. "Cesta je jen jedna," řekl a ukázal před sebe. "Přímo kupředu. Tenhle kruh není tak špatný jako v době renesance," dodal na povzbuzení a na důkaz vyrazil kupředu naprosto klidně.

Elisa si nenápadně odfrkla a následovala ho.

Sebastien se na ni podíval, aniž by mrkl. "Peklo a Nebe chápe hřích jinak než jak ho vnímají lidé na Zemi," řekl tiše a vyhnul se schoulené duši světlovlasé ženy, která ronila krvavé slzy a zvedala k nim rozdrápané ruce, "čin je hříchem tehdy, pokud ho duše vykonala vědomě, Eliso."

"To bylo poprvé, cos mi řekl jménem," poznamenala s letmým úsměvem a odvrátila tvář, aby neviděl, že ji při jeho slovech vyhrkly slzy.

"Do Pekla ses dostala za jiné činy," vysvětlil Sebastien, "nebýt jich, byla bys v Očistci a po tvém pokání by ses dostala do Nebe... Přestaň se obviňovat na věci, které nemůžeš změnit."

"To se snadno řekne," zamumlala tvrdohlavě a kopla do malého kamínku před sebou. "Takže," broukla a odkašlala si, "tohle je kruh..."

"Smilstva," dokončil nevzrušeně. "Kleopatra, Helena, de Sade –"

Elisa znervózněla a nenápadně se rozhlédla kolem. "No, Timmy... Nevím kolik toho o Divoké růži doopravdy víš, ale když už jsme tady, měl bys o mně vědět, že– áááá!"

Překvapeně zaječela, když ji náhlý poryv prudkého větru chytil za kotníky a strhl ji k zemi; viděla Sebastienův překvapený pohled než ji vítr začal vláčet mezi stromy a on se ji během několika vteřin ztratil z očí.

Pokoušela se zachytit o kořeny přes které ji táhl, ale akorát si tím rozdrápala kůži do krve a vytvářela tím za sebou cestičku z krvavých drobků.

"DO PRDELE!" zařvala pro efekt, ale ani to ji nijak nepomohlo.

Zachránil ji až Sebastien, který se najednou zjevil u ní a pevně ji chytil za boky; několik strašlivých úderů srdce měla pocit, že ji roztrhnou napůl, nebo hůř – že ji vítr chytí do svých spárů a ona tady zůstane navěky – ale potom tlak náhle povolil a ona se svalila na jeho hruď.

Vítr s posledním zasvištěním zmizel a všechno kolem ztichlo, jako by se tam nikdy neukázal.

Sebastien se vyčerpaně svalil na záda a nechal Elisu, ať na něm leží a zvedá se společně s jeho zdvihající se hrudí při zrychlených nádeších.

"Nemám tušení," začala slabě a přivřela oči, "jak dlouho tu jsme, ale už jsi mi dvakrát zachránil mou metafyzickou existenci."

"Nemáš zač," zamumlal Sebastien unaveně.

"Vypadněme odtud," navrhla Elisa a on rád souhlasil.