¹ELISA DAY: Byla jsem Divokou růží

KAPITOLA⁴³ Roztrhaná od tří psích tlam

Elisa se na Sebastiena zmateně zadívala. "Co se děje?"

"Co by se mělo dít?" opáčil nechápavě.

Rozhodila rukama a donutila se ke klidu. "Prošli jsme branou do dalšího pekelnýho kruhu, ne? Nebo jen tak obyčejně procházíme dírou a ta z nás vymačkává dech bez dalšího smyslu?"

"Tenhle kruh," vysvětlil trpělivě Sebastien a obsáhl rukama pláň kolem nich, "je třetí a je věnován nenasytnosti, obžerství a neukojitelnému hladu. Zdá se, že ty ničím z toho netrpíš, takže ho projedeme po svých a já tě alespoň nebudu muset někde hledat."

"Takže žádný vzpomínky?" ujistila se Elisa a potom se spokojeně rozhlédla se kolem. "Nebo fanfáry, kondolence, výhružný dopisy, průvod, orchestr...? Fajn. Nemůžu říct, že by mi to chybělo."

Sebastien si trochu odkašlal, takže se na něj Elisa podrážděně otočila a úsměv ji ze rtů zase rychle stekl.

"Tak dobře, v čem je problém tentokrát?"

"Obávám se, že nás nenechají projít jen tak," zamumlal Sebastien a nejistě se rozhlédl kolem, jako by očekával, že na ně něco vyskočí zpoza rohu, "protože nás teď docela šetřili, zřejmě si to nechávají na pozdější kruhy."

Elisa ho popadla za cíp rukávu zcela bílé košile a táhla ho dál. "Tak prostě budeme opatrní," řekla povzbudivě, "a nebudeme padat do bezedných jam."

"Je to rozhodně dobrý nápad," pochválil ji vážně a začal se rozhlížet po zemi, aby do nějaké jámy opravdu nespadli.

Pobaveně ušklíbla. "Ty jsi vážně cvok," zamumlala nakonec a ignorovala jeho nechápavý pohled, kterým se na ni otočil, "i když jsi mi zachránil život, jsi cvok."

Po několika krocích ji ale humor přešel, protože se nohou zabořila do něčeho měkkého a propadla se až po kotník do kluzkého bláta. "Co to sakra je?" zavrčela a pověsila se na Sebastiena, aby nespadla celá a ta hmota ji nesnědla.

"Bezedná jáma?" nadhodil Sebastien bez známky úsměvu.

"Sklapni a vytáhni mě," odsekla Elisa. "Smrdí to jako čerstvá mrtvola."

Nakonec se jim společnými silami podařilo vyprostit její nohu z páchnoucí bažiny a bezpečně se přes ni dostat, aniž by se jeden z nich nějak významně namočil a země ho pozřela a pohřbila ho v nějaké opravdové bezedné jámě.

"Nenechají nás projít ten tak, co?" prohodila a narovnala se v ramenou, když měli konečně pod nohama pevnou půdu.

"Myslím, že nás chtějí otrávit," poznamenal Sebastien.

Elisa přikývla a nakrčila nos. "Smrdí to tu jako v ghúlím hnízdě, který někdo hodně dlouho neotevřel. A věř mi, že o tom mám docela jasnou představu."

"Nebo utopit," dodal Sebastien jako by ji neslyšel a zvedl hlavu, když se po několika krocích dostali do další části, kterou pravidelně bičoval těžký černý déšť; rozkládala se před nimi obrovská pláň, která vypadala jako bojiště po uleželé a hodně krvavé bitvě.

Proplétali se mezi schoulenými těly a pokračovali přes čvachtavou zemi dál do tmy, protože jak Sebastien neustále opakoval, směr byl jen jeden.

A oni museli jít kupředu.

"Co to je tentokrát?" zahučela Elisa, když zepředu uslyšeli hlasitý štěkot a ječení umírajících: skoro to vypadalo, jako by se blížili směrem ke stále probíhající bitvě.

Sebastienovi cukly koutky úst, ale jeho odpověď Elisa přes déšť a jekot neslyšela a když se na něj otočila, aby se ho na to zeptala znovu, něco ji popadlo za pas a vytáhlo ji nahoru: sama začala ječet a vzpínat se, ale přes déšť toho moc neviděla.

A z toho, co viděla, se ji udělalo špatně.

Zaječela bolestí, když ji Kerberovy mohutné zuby rozdrtily vejpůl a jedna z jeho hlav ji začala přežvykovat, zatímco za druhá se ji pokoušela utrhnout nohu.

"ELISO!"

Slyšela, jak na ni Sebastien volá, ale nedokázala se zmoct na jinou odpověď než za srdceryvné zaječení zmučené duše trhané na kusy.

Nakonec přestala cítit úplně všechno a svět kolem ní zčernal.

Nějakou dobu se potom vznášela ve vzduchoprázdnu.

I když byla duch a bloudila Peklem, tak nějak si uvědomovala známou tíhu svého těla a vzduch, které nabírala do plic, ale teď nebyla nikde, nebyla ničím a jen klouzala sem a tam společně s větrem.

Potom se zablesklo a začalo další kolo bolesti.

Vřískala a mlátila sebou ve své nehmotné formě, když ji po celém těle začalo mravenčit a zpřetrhané údy se ji začaly zacelovat; kosti srůstaly; klouby naskakovaly do jamek; krev ji protékala žilami a kůže ji opět narůstala z buněk.

"Eliso," zašeptal Sebastien, když se znovu poprvé nadechla a napřímila se do sedu v Sebastienově náručí.

"Do hajzlu," zaklela a zakašlala. "Mohl jsi mi říct, že tam je obrovskej trojhlavej pes, Timmy," zašeptala zničeně a unaveně zavřela oči.

"Říkal jsem to," ohradil se tiše a vzal ji do náruče.

Elisa mu omotala ruce kolem krku a nechala se jím zvednout do vzduchu; pokračoval dál a něco jí říkal, ale ona byla svým navrácením do života tak unavená, že ho ani neslyšela a nechala se jeho chůzí ukolébat k bezesnému spánku.