¹ELISA DAY: Byla jsem Divokou růží

KAPITOLA³⁶ Zlo zůstalo na dně skříňky

Sioux Falls, Jižní Dakota
o dva měsíce později

Od chvíle, kdy tu věc Elisa přinesla zabalenou do plátna a položila ji na stolek zavalený papíry a okultistickými knihami, kde ji opatrně rozbalila jako vánoční dárek a odhalila tak její děsivou krásu, se ji nikdo nedotkl.

Každý z nich se na ni po očku díval, protože ta malá černá skříňka vykládána zlatými ornamenty a s vyřezanými reliéfy znázorňujícími apokalypsu je přitahovala jako magnet.

"Je to pitomost," zamumlal Bobby z posledních sil.

Probouzela v něm strach a podivné chvění v hrudi stejně jako v Deanovi, který si ji zamračeně měřil. Jediný Sam vypadal, že na něj Pandořina skříňka vůbec nepůsobí a dál si klidně pročítal starořecké pověsti a báje.

Ovšem na Elisu jako by to mělo nadpřirozený účinek: seděla na pohovce a zírala na ni jako v transu, což Bobbyho děsilo mnohem víc než ta spoutaná síla v jeho obývacím pokoji.

"Máme kolt," zopakoval poněkolikáté, "prostě ho zabijeme."

"Nechci, aby z toho vyvázl tak snadno, Bobby," zadeklamovala jako kolovrátek, ale její hlas byl téměř zbavený všech emocí, skoro jako by byl průsvitný.

"Co když z toho unikne? Co když –"

"Bobby," zavrčela Elisa, náhle podrážděná a otočila se k němu: upřela na něj krví podlité oči naplněné takovým vztekem, až sebou Bobby mimoděk cukl, "nedostane se odtud."

"Pokud to je pravda," dodal tvrdohlavě Dean.

"Máme to z několika zdrojů," odvětila Elisa: tenhle rozhovor vedli slovo od slova celý měsíc stále dokola a nikdo z nich nehodlal ustoupit. "Kolik démonů a čarodějů jsme vyslýchali? Je to pravda. Pandořinu skříňku nemůže otevřít jen tak někdo."

"Otevřít ji je jedna věc," zabručel Bobby a zamžoural na ni, "ale uvěznit do ní jednoho z nejstarších démonů? To je prostě bláznovství!"

"V tomhle století je tu jen jeden člověk, který ji dokáže otevřít a to jsem já," řekla Elisa nuceně klidným hlasem. "Pokud se za několik století narodí nová Pandora a otevře ji, svět bude mít víc starostí než nějakého démona."

"V tomhle má Elis pravdu," zamumlal Dean nepřítomně.

"Ani nevíme, kdo ten démon je," zabručel Bobby podrážděně a napil se piva tak neobratně, že mu část pěny natekla do prošedivělých vousů. "Pokřivený," zapitvořil se, "může to být kdokoli a my k vyvolání potřebujeme jeho jméno."

"Máme skříňku," řekla Elisa. "Toho démona najdeme a já ho zavřu dovnitř, aby si tam navěky shnil. Co potom uděláme s tou..." zarazila se a otočila se na skříňku, "věcí," dokončila váhavě a násilím se odvrátila, "budeme řešit potom."

"Devadesát pět procent našich problémů vzniklo kvůli týhle větě," zabručel Bobby, ale už byl poražený a opět se stáhl.

Elisa se opět otočila ke skříňce a beze slova na ni zírala.

Všechno, co se stalo – smrt otce a bratra, pomsta – a všechno, kvůli čemu ráno vstávala a kvůli čemu bojovala; její vědomí, že je potomkem Pandory a jejím osudem je zničit svět zmizelo při pohledu na tu skříňku.

Jen jeden pohyb, natažení ruky, odklopení víka.

Viděla ho přímo před sebou: jak natahuje pravou ruku, studený materiál skříňky ji chladí na prstech a chvěje se, jako by to bylo tělíčko umírajícího ptáka a nadechuje se, když uvolňuje malou zlatou západku a zvedá víko nahoru.

A potom hledí na svůj osud, do prázdna Smrti a nekonečna. Ale potom otevřela oči a znovu tu byl Dean a Sam, Bobby a Josh, který na ni hleděli přízračnýma a smutnýma očima.

Její velký bratříček, který říká: "Tohle není správná cesta, Eliso. Tys přece na Osud nikdy nevěřila, tak proč se jím necháváš strhnout? Proč ho následuješ? Proč přestáváš bojovat? Tohle nejsi ty, sestřičko. Tohle není Elisa Day, kterou jsem znal."

Willis, Jižní Dakota
o týden později

Všichni se proti ní spikli a shodli se na tom, že tak blízká přítomnost skříňky na ni má špatný vliv, takže ji donutili se sebrat a vyrazit nedaleko k případu.

Ani moc neprotestovala, protože pátrání po Pokřiveném neneslo žádné výsledky – koneckonců i ona sama začala pociťovat jak ji to ničí a to nebylo jen o stále sílící touze otevřít skříňku a vypustit na svět všechno zbývající zlo.

Sáhla po mobilu, který ji zabrněl v kapse a přijala hovor. "Ano?"

Hlas, který se ozval, byl hluboký a trochu rozklepaný. "Elisa Dayová? Skvěle," pokračoval ten muž roztržitě, když váhavě přitakala, "nemohl jsem vaše číslo najít v telefoním seznamu, až mi ho dala sama."

Elisu zamrazilo na páteři. "Kdo vám ho dal?"

Muž se roztřeseně nadechl, jak přemáhal pláč. "Moje dcera Hayley," řekl a potom se naplno rozbrečel.

Renohill, stát Texas
o dva dny později

"Myslel jsem, že jsem zešílel," poznamenal profesor Mcmillan, "ale potom mi to nedalo a já si řekl, že by to možná mohlo pomoct..."

"Ano," hlesla Elisa a sklopila oči na fotografii Hayley na jejím maturitním plese, zasazeném do černého rámečku.

Profesor Mcmillan její pohled sledoval a přešel k ní; vzal fotku do rukou a konečkami prstů pohladil její rozesmátou tvář. Elisa nemohla nevidět jeho oči plné slz, i když byla odvrácená a snažila se nevidět.

"Jak zemřela?" zeptala se tiše. Nechtěla se ptát, nechtěla se dozvědět, že to byla nějakým způsobem její vina, ale přesto cítila, že se zeptat musí: ani ji nenapadlo se mladičké Hayley za posledních několik měsíců ozvat.

"Bylo to před pěti týdny," začal profesor Mcmillan, "někdo ji přepadl na ulici, úplně ji... roztrhal hrdlo na cáry. Skoro jako– skoro jako by měl..."

"Drápy?" dokončila Elisa šeptem.

Profesor se odvrátil a slabě přikývl. "Jako by to vůbec nebyl člověk."

Elise se zvedl žaludek, ale udržela se na nohou, přestože Sam raději změnil téma: "Projevuje se nějak její přítomnost?"

"Ano," přisvědčil profesor, "nejdřív se okenice otevíraly; psi mě nesnášeli: vyli a štěkali; zrcadla praskají, když kolem nich procházím a potom..."

"Začala psát a kreslit," dokončila Elisa tiše.

Profesor se zhluboka nadechl a sedl si do měkkého křesla. "Ano, to dělala moc ráda. Proto šla studovat, víte? Milovala muzea a všechny ty výstavy..." podal jim štos kreseb.

Sam se jimi prohrábl a zadíval se na Elisu: "Může být mstivý duch?"

"Ne," zamumlala Elisa, "myslím, že se snaží něco říct... Pane Mcmillane? Co jste udělal s těmi prasklými zrcadly?"

"Herbert. Prosím," řekl a narovnal si kapesníček v klopě. "No, nic. Víte, nejsem moc pověrčivý, ale docela jsem se bál jich dotknout, tak jsem jen uklidil střepy."

"To jsem si myslela," zašeptala Elisa, když je dovedl do patra k řadě zrcadel. Aniž by si všímala nechápavých pohledů kolem, špičkami prstů přejela po prasklinách, až si roztrhla kůži a na koberec dopadlo několik kapek krve.

"To je hodně smůly," prohodil Dean. "Víš, co ti tím říká?"

Elisa pevně stiskla ruku v pěst a sklopila oči. "Ano, vím," zašeptala nakonec a cukla sebou, když ji za druhou ruku jemně chytil a nežně ji donutil uvolnit stisk. "Je to jméno démona, kterého hledáme."