Z pohledu Justina:
Ráno jsem se probudil a byl pořád u Jessici. Nechápu co tady dělám, ale asi jsem usnul protože jediné co si pamatuji je že šla Jess do sprchy. Na druhé půlce postele nikdo nebyl a já něco cítil ze zdola.
Sešel jsem schody a uviděl Jessicu sedět na gauči a něco jedla. „Dobrý ráno“ řekl jsem jí a ona jen s plnou pusou přikývla na znak pozdravu.
Sedl jsem si vedle ní „asi bych měl jít“ řekl jsem „nemusíš mě tu nevadíš“ usmála se na mě a zapnula televizi. Dávala tam nějaký starý film z dob 2.světové války a já si vzpomněl na dědu. Byl voják a zemřel v 2.světové válce. Měl jsem ho strašně rád už jen z vyprávění.
Jess se na mě zmateně dívala protože jsem se tvářil smutně. „Děda byl voják v druhý světový“ řekl jsem a její výraz se uvolnil a spadl. Hned televizi přepnula na nějaký program pro děti.
„Mnozí z těch co zemřeli by si zasloužili žít“ řekla a usmála se. Usměv jsem ji opět a zvedl se na odchod. „Kam jdeš?“ zeptala se mě „Už opravdu musím“ zvedla se z gauče a šla semnou do předsíně. Nazul jsem si boty a oblékl bundu. „Ahoj“ řekla, políbila mě a okamžitě zavřela dveře.
Stál jsem pár centimetrů před dveřmi, zmatený a po delší chvíli konečně odjel od jejího domu.
Z pohledu Jessici:
Po tom co odjel jsem přemýšlela. Cítím se sama. Uvědomila jsem si to až s Justinem. Není tu nikdo kdo by přišel já bych se mu vypovídala a on mě pak objal. Nemám nejlepší kamarádku na kterou bych přes celou ulici řvala „Láseno“ se kterou bych chodila do města.
Až ted jsem si uvědomila že jsem naprosto sama.
Dřív jsem měla kamarádku, kterou jsem považovala za „nejlepší“, ale já jsem byla zaslepená protože ona se mnou byla jenom kvůli tomu, že jsem v té době byla oblíbená na škole.
Opravdový přátelé nejsou ti kteří se s vámi baví jenom protože jste zrovna oblíbení ve škole nebo máte hezký dům a hodně peněz.
Opravdový přítel za vámi přijde a zvedne vás z kouta.
Opravdový přítel vás nepomlouvá za zády.
Opravdový přítel vám vezme mobil klidně i ve tři ráno.
Opravdivý přítel vás podrží i v těch nejtěžších chvílích.
Chtěla bych mít, alespoň jednu takovou opravdovou kamarádku.
Abych se přiznala tak jsem měla v šestnácti jednoho kluka. Říkali jsme si jak spolu budeme „navždy“ jenže jeho pak zastřelili a od té doby se ze mě stalo to co jsem.
Milovala jsem ho a myslela si že to bude navždy. Nechci k sobě nikoho připustit protože se bojím ztráty.Bojím se že mě opustí jako zatím všichni v mém životě. Bojím se že to bude zase jen přetvářka. Bojím se že nikomu už nedokážu opětovat city či vůbec přátelství. Justin je jediný, kterého jsem si pustila až tak blízko k tělu.
"Láska a přátelství nikdy nezklame, zklame vždy člověk.“ Toto se mi už několikrát potvrdilo a nechci to zažít znovu, ale zase přeci jeden musí být ten pravý.
„V životě se člověk učí nejdřív chodit a mluvit. Později se pak učí sedět a držet hubu.“ Proro mě nemají lidi rádi. Protože nesedím a nedržím hubu. Projevím svůj názor at to stojí jakoukoli snahu.
„Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.“
„Někteří lidé vstoupí do našeho života a zase odejdou. Někteří zůstanou jen chvíli a navždy změní náš život.“
-------------------------------------
Ano vím že tato část je hodně pocitová pro někoho možná i depresivní, ale prostě jsem se potřebovala vypsat ze svého života. Myslím že každý z vás to zažil takže prosím žádné komentáře že je nudná.
Pokud budete někdo chtít věnování stačí napsat :3
Luss si k další části budete muset přesvědčit sami krásnými komentáři :D
-Vaše Daniebr14
