Lži, mýty a teorie vlkodlaka

Teorie lunárního vlivu

* Použit poupravený text z mé knihy Deník Lykantropa *

Úplněk je nedílnou součástí všech starověkých legend o vlkodlacích a jiných příšerách, které se v tomto čase probouzí k životu. Ve všech kulturách napříč celým světem čas úplňku byl (a je) vnímán jako cosi magického, až paranormálního. Během úplňku se měla měnit mentalita lidí a stávali se z nic jiní tvorové, nadpřirozené bytosti vylézaly ze svých úkrytů, vzduch byl naplněn magickými silami a energiemi, které ovlivňovaly vše v širokém okolí, na moři a na souši, ať už pozitivně, nebo negativně, a tak dál...

I dnešní vyspělá „vědecká" společnost se dělí na dvě skupiny - na alternativce, kteří v energie a moc měsíce, a zvlášť pak úplňku, věří, a na skeptiky, kteří jej považují jen za vesmírné těleso bez vlastního světla. Pravdou je, že úplněk skutečně mění chování živočichů, bylo to koneckonců již mnohokrát dokázáno. Nejde však o žádné tajemné síly a magii, ale o zcela logický a přirozený jev.

Teorie lunárního vlivu tvrdí, že živá příroda reaguje na měsíční cyklus. Měsíc totiž působí na Zemi přitažlivou silou, čímž dochází k ovlivňování zemského magnetismu. Magnetismus hraje velkou roli i ve vnímání rostlin a živočichů. Mozek má svůj vlastní magnetismus, a proto se zastánci této teorie domnívají, že úplněk působí i na mozkové vlny, čímž ovlivňuje naše vnímání.

I dnes, stejně jako ve středověku a starověku, existují lidí, kteří na sobě pociťují v době úplňku různé změny chování a myšlení. Někteří o úplňku nemohou spát, někteří cítí úzkost, jiní jsou zas plni sil, jsou rozptýlení a nesoustředění. Každý člověk je vůči tomuto jevu jinak sensitivní, někteří na něj nereagují nijak. V dnešní době, kdy jsme 24 hodin denně vystaveni nejrůznějšímu záření z elektronických zařízení (mobilní telefony, počítače, televize) můžeme být vůči vnímání „přírodního" vlivu měsíce víceméně imunní, ovšem v předešlých dobách, kdy byl člověk stále jen součástí přírody a jejích cyklů, bylo toto vnímání na úplně jiné úrovni.

Zvlášť citliví na měsíční cykly pak bývají lidé trpící nějakými poruchami chování nebo psychickými chorobami, zvláště pak těmi, které mohou být částečně způsobeny či doprovázeny fyzickými změnami na mozku (např. schizofrenní poruchy a některé psychózy). Podle lunární teorie, jestli má některý jedinec předpoklad k nepředvídatelnému a pomatenému chování, největší sklony k němu bude mít pravděpodobně při úplňku.

Ve starých dobách, kdy lidé měli jen velmi malé povědomí o zákonech fyziky a silách, které na nás působí, byl tento jev vnímán jako něco nadpřirozeného, něco „z jiného světa". Není pak divu, že lidé, kteří se s úplňkem takto měnili, byli považování za vlkodlaky. „Blázni" žijící o samotě v lesích, sociofobní podivíni, kterým společnost nerozuměla a bála se jich, mohli o úplňku skutečně šílet a děsit lidskou populaci. Vlkodlaci byli považováni za zcela reálné bytosti, v podstatě za vlastní živočišný druh, byli právě tak skuteční jako vlci a jiná zvěř, a „stát se vlkodlakem" byl zcela oficiální pojem, který zejména církev používala při pronásledování a popravování nepohodlných lidí.

Svou roli nejspíš hrála i vlastní sugesce. Víra v lunární vliv byla tak hluboko zakořeněná, že mnozí lidé se při úplňku začali cítit špatně už jen ze samotného přesvědčení. Naše buňky mají schopnost primitivního myšlení a tělo se přizpůsobuje tomu, co si o sobě myslí. Myslí-li si člověk o sobě, že je nemocný, skutečně se rozstoná. Myslí-li si o sobě, že už je starý (např. když oslaví padesát let), skutečně začne chřadnout jako stařec. Myslí-li si člověk o sobě, že je silný a neohrožený, ostatní to na něm poznají a skutečně si na něj nedovolí. Placebo efekt známe všichni. A věří-li někdo, že při úplňku začne např. trpět úzkostí a agresivitou, jakmile jej uvidí, změní se jeho chování. Věří-li, že se při úplňku změní na zvíře, začne se, jakmile jej na nebi uzří nebo pocítí ve svém vědomí, nastává zvrat v jeho mentalitě.

Úplněk přináší změny v celé přírodě. Kromě magnetismu ovlivňuje také slapové jevy (příliv a odliv) a osvětluje krajinu v noci tak, jako v žádné jiné fázi. Rostliny i zvířata se v době úplňku chovají jinak, některá jsou mnohem aktivnější a třeba se dokonce rozmnožují jen v tuto dobu. Někteří mořští živočichové žijící v hlubinách oceánu (př. mořští červi v Polynésii) za úplňku plují k osvětlené hladině (toho využívají domorodí rybáři v tropických oblastech, kteří rybaří v noci a do sítí lákají svou kořist světlem lucerny). Tažní ptáci mají v mozku speciální receptory a podle zemského magnetismu vnímají svou polohu a udávají kurz své cesty, jako kdyby měli jakousi „vnitřní GPS navigaci". Některé rostliny otevírají v tento čas své květy nočním opylovačům, kteří jsou tím pádem také mnohem aktivnější. Vlci nevyjí přímo na měsíc, to už většina lidí dávno ví. Vytí varuje vlky z cizích smeček, aby nevstupovali za hranice svého teritoria, zároveň však svolává smečku, která se rozprchla při lovu nebo přesunu na loviště. Během úplňku jsou však jiné podmínky pro lov, je mnohem lepší viditelnost, zejména v zimě, kdy se studené měsíční světlo odráží od sněhu, čemuž se noční lovci musí přizpůsobit.