Závislá (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

"Zavolej mi"

Pohled Laury:

Seděla jsem ve třídě a čekala až zazvoní. Koukla jsem z okna. Úplně jsem se zděsila. ,,To ne" šeptnu a kouknu na učitelku. ,,Lauro máš si číst ten článek!" křikne a já zase kouknu do učebnice. Jakmile zazvonilo na nic jsme nečekala a šla ze třídy pryč. V šatně jsem se nezdržovala, tlacháním o tablu a šla ke dveřím. Vyšla jsem z nich a chtěla jít jiným směrem.

Pohled Oldřicha:

,,Už jde" řeknu a Matyáš vyleze ven. Jakmile si všimla, že na ni koukáme, jen jsem zamával. Něco si šeptala. ,,Myslela si, že zdrhne" řeknu pobaveně a on se začne smát. ,,Lauro, Lauro. Nejsme tak hloupý. Myslíš, že nám zdrhneš?" zeptá se Matyáš a já jen kývnu. ,,Myslela. Teď už ne" odpoví a já jen kývnu. ,,Nasedej" řeknu prostě a ona na nás nechápavě kouká. ,,Proč?" zeptá se a Matyáš jí vezme batoh. ,,Proč ne" odpoví a sedne si na sedadlo spolujezdce.

Pohled Laury:

Připoutala jsem se a koukla na ně. Oba se na mě otočili. ,,Rozhodli jsme se, že si uděláme fajn odpoledne a pofelíme" řekne Oldřich a já na něj pobaveně kouknu. ,,Felit se už neříká" šeptnu a on mávne rukou. ,,Už jseš starej" řekne prostě Matyáš a začne se smát. 

Dobře. Možná jsem se k tomu stavěla špatně. Nakonec to není tak hrozný. Všichni jsme zpívali a smáli se. ,,A Lauro jak ti jde škola?" zeptá se Oldřich a já se zase opřu. Zeslabil rádio a koukl na mě do zpětného zrcátka. ,,Upřímně... Nic moc" odpovím a on se uchechtne. ,,Jak to?". ,,Já ti ani nevím. Nějak se do toho nemůžu dostat. Pořád jsem... Zaseklá" odpovím sklesle a Matyáš na mě koukne. Dlouho nic neříkal. ,,Ty to zvládneš. Nesmíš nám udělat ostudu" odpoví pobaveně a plácne mě po noze. Jen jsem kopla nohou a zasmála se. ,,Co je vlastně na plánu?" zeptám se, ale dlouho nic nikdo neříká. ,,Co by jsi chtěla?" zeptá se Olda a já se zamyslím. 

Pohled Vadima:

Přišla mi zpráva. Otočil jsem se od kluků a odemkl mobil. Laura. Koukl jsem na hodiny. Není večer. Vždyť si nemáme volat. Rozklikl jsem zprávu. ,,Jsem v Praze. Zavolej mi až bude šmít čas". Koukl jsem na ně. ,,Vadime Roman má tady známý. Jdeš s námi?" zeptá se Honza a já na něj kouknu.

Pohled Laury:

Neodepsal. Ani nezavolal. S klukama jsme byli v na trampolínách. Sakra kéž by nás sem rodiče brali, když jsme byli mladší. ,,Ano tati?". Otočila jsem se na Oldu. Jen se na mě pobaveně koukal. ,,Ano mám fotky. Ano. Jeden pán nás vyfotil. Všechny. Ano pošlu ti je. Jasně" dodá a podá mi mobil. ,,Ahoj" řeknu udýchaně a on se zasměje. ,,Užíváš si to s bráchama?" zeptá se a já na ně kouknu. ,,Ale jo. Není to tak hrozný" odpovím a já jen slyším jak se baví s mámou. ,,To jsem rád. Dej mi Matyho". Podala jsem mobil Matyášovi a koukla na Oldřicha. ,,Vím na co myslíš. Půjdeme na oběd a pak se domluvíme" řekne prostě a já jen kývnu. 

Stála jsem u toho chlapa a koukala na něj. ,,To mi ani neříkejte. Vždyť jsem tu byla měsíc zpátky" dodám a on kývne. ,,To sice ano, ale zlatíčko... Vadim se od cuď odhlásil asi před třemi hodinama. Pořád se nevrátil a já tě tam nemůžu pustit" dodá a já jen pokývu hlavou. ,,Ale... On mi říkal, že nesmí chodit ven a...". ,,Je mi líto, ale asi ti lhal" dodá a já na něj překvapeně koukám. ,,Dobře. No tak děkuju" šeptnu a jdu ven. Kluci byli u Oldřicha a já zůstala na akademii. Nevěděla jsem co dělat. Jsem v Praze a neumím se tu pohybovat. Kolem prošla nějaká paní se psem. Divně si mě prohlížela. Začaly mi padat slzy. Vadim mi lhal? Proč by to dělal? Vždyť mi říkal, že v pátek nechodí nikam ven. Možná jen, když jedou domů. Vytáhla jsem mobil a zavolala Oldřichovi. ,,Tak co?" zeptá se a já jen vzlykám. ,,Není tu" odpovím a on nic neříká. ,,Není? Jak jako není?" zeptá se a já jen pokrčím rameny. ,,Přijedeš pro mě? Chci jet domů" dodám a on jen zamručí. ,,Za chvilku jsem tam" šeptne a telefon mi ohluchne. 

Sklesle jsem seděla na sedačce spolujezdce a čekala až přijedeme k němu do bytu. ,,Proč by ti lhal?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Nevím. Neřeš to" dodám a kouknu z okna. ,,Lauro vykašli se na něj" šeptne a já jen kývnu. Zaparkoval a koukl na mě. ,,Chceš jet domů?" zeptá se a já kývnu. ,,Odvez mě jen na nádraží a já si poradím" odpovím a on kývne. ,,Fajn. Ale říkám ti. Vadim si tě nezaslouží" dodá a koukne na mě.

Pohled Vadima:

Totálně nalitý jsme šli po chodbě. ,,Pane Tkačenko?". Hrozně jsem se lekl. ,,Dnes se u stavovala ta slečna. Prosím vás řeknete jí ať čeká venku a neotravuje mě tu. Mám lepší věci na práci" dodá a já se chytnu za hlavu. ,,Tak jo" řeknu prostě a jdu do pokoje. Rychle jsem si dal mobil na nabíječku a čekal až se nabije. Jakmile se zapl, snažil jsem se jí dovolat.

Mezitím:

Pohled Laury:

Táta mě dovezl domů. Mamka na mě už mávala ode dveří. ,,Ahoj Lauri. Jak ses měla?" zeptá se a já pokrčím rameny. ,,Bylo to fajn" odpovím a sundám si bundu. ,,Půjdu si lehnout. Není mi nějak dobře. Tak mě prosím nechte" dodám a mamka kývne. ,,Dáš si s námi večeři?" zeptá se ještě a já jen pokývu hlavou. ,,Nemám hlad" odpovím a jdu dos chodů. Batoh jsem položila a šla se vysprchovat. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím Vadimem. Z koupelny jsem vyšla už dávno nachystaná na spaní. Na chvíli jsme si sedla na schody a poslouchala rodiče, jak se smějí a baví. Vážně to chci dělat? Kvůli nim. Jsme jejich dítě. Totálně by je zabilo, kdyby zjístili, že beru Eden. Nakonec jsem to hodila za hlavu. Zamkla jsem se v pokoji a vybalila si batoh. Zase mi volal Vadim. Zapla jsem si režim letadlo a nechala to být. Vytáhla jsem si Eden a zase ho rozdrtila. Už jsem si s tím ani nedělala hlavu. Prostě jsem si dala lajnu, jak se říká a do uší si dala sluchátka. Lehla jsme si do postele a nechala ať Eden působí.

KONEC. No hele pardon, ale tohle je dost savage

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby