Závislá (FF Vadim Tkačenko - Vadak)

Nesranduju

Pohled Laury:

Seděla jsem v tichu a brečela si do dlaní. Vadim mě zavrhl a rodičům o tom říct nemůžu. Navíc... Nikomu to vlastně nemůžu říct. Nepochopili by to. Ale Vadim mohl. A nechtěl. Zvedla jsem se a vyšla schody. Zamkla jsem se v pokoji. Co kdyby se vrátili a chtěli si promluvit. Ne děkuju. Sedla jsem si na zem a vypáčila prkno z podlahy. Do papírku jsem zabalila trávu a zapálila konec. Hlavu jsem opřela o stůl a koukala po pokoji. Po tvářích mi jen tekly slzy. Slyšela jsem vyzvánění. Prostě jsem se natáhla pro mobil a típla to. Ani nevím kdo to byl. Mobil jsem vypla a odhodila na postel. Proč to zrovna teď nefunguje? 

Pohled Vadima:

Zvonil jsem jako splašený. Proč neotvírá? Snažil jsem se jí dovolat, ale nebyla dostupná. V hlavě se mi to srovnalo. Pořád je to moje Laura. Akorát má těžší období. Já to chápu, ale nemusela začít fetovat. Obešel jsem celý dům. Nakonec jsem nabral hrstku kamení a začal jí je házet do okna. Po chvíli se tam objedvila. Zvedl jsem ruce na znamení, že se vzdávám. ,,Vadime jdi domů" šeptne a já pokývu. ,,Chci ti pomoct!" křiknu mírně a ona si povzdechne. ,,Zase jsem to udělala" řekne a já pokývu. ,,Naposledy" odpovím a ona kývne. ,,Teď mě pust a já tě toho zbavím". Zmizela. Po chvíli jsem slyšel odemykání. Otevřela mi a zhrzeně koukla do země. ,,Teda ty smrdíš" řeknu a ona pokrčí rameny. ,,Vadime...". ,,Nic neříkej" šeptnu a jdu hned nahoru. V pokoji jsem cítil stejný smrad jako na akademii. Otevřel jsem šuplík a vzal nějaký pytlík. Všechno jsem do něj naházel. Teda má toho dost. Koukala na mě ode dveří. ,,Máš ještě něco?" zeptám se a ona pokrčí rameny. Prostě vešla a z šuplíku vytáhla nějaký kapky. Hodila je tam. ,,Počkej" šeptne a zase si je vezme. Nakapala si je do očí. Nechápavě jsem na ni koukal. ,,Pomáhá to" šeptne a sedne si na postel. Sklesle jsem na ni koukal. ,,Lauri... Mrzí mě, že jsem tu nebyl, když si mě potřebovala" řeknu prostě a ona na mě jen kouká. ,,Víš Vadime, ty za to nemůžeš. Jsem jenom hrozně... Blbá" dodá a já kývnu. ,,Teď se toho zbavím a něco spolu vymyslíme". Zvedla ke mně hlavu. Rychle si stoupla. ,,Miluješ mě ještě?". Beze slova jsem na koukal na náš odraz v zrcadle. Pokrčil jsem rameny. ,,Běž. Odnes to někam daleko" dodá a začne brečet. ,,Ale Lauro...". ,,Běž!" jekne a sedne si na postel. Radši jsem zmizel. Ještě nevím, jak se toho zbavím, ale vím, že si musím lehnout. 

Pohled Laury:

Všechen vztek se ve mně nahromadil. Až teď jsem si začala uvědomovat, co jsem dělala. Komu jsem tím mohla ublížit. A taky komu ublížila. Doufala jsem, že se Vadim vrátí, ale nevrátil. Zmizel. Ze zdola se ozvala rána. Vstala jsem a naklonila se ze zábradlí. ,,Mami?" zeptám se, ale nic se neozve. ,,Tati? Halo?". Nervozně jsem seděla a čekala, co se ozve. Další rána. Hrozně jsem se lekla. Viděla jsem něčí ruku, jak se natahuje ke schodům. Hned jsem zalezla do pokoje. Natáhla jsem se pro mobil. ,,Tati?" zeptám se a ještě zamknu. ,,Lauri? Co se děje?" zeptá se vesele a já před dveře zatlačím stůl. ,,Někdo je v domě!" jeknu a on je zticha. ,,A není to zase pes?". ,,Viděla jsem ruku! Co mám dělat? Pane bože. Já se zabarikádovala. Tati prosím pomoc. Hrozně se bojím" šeptnu a schovám se za postel. ,,A není to Vadim?" zeptá se tiše a já jen zamručím. ,,Odjel" odpovím ubrečeně a čekám co se stane. Ozvala se další rána. Začala jsem brečet. ,,Lauro jedu domů. Hlavně buď v klidu a neblbni" dodá a já si sama kývnu. Típla jsem mu to a snažila se dovolat Vadimovi. Zvedl to hned. ,,Co je?" šepte a já zase začnu brečet. ,,Lauro co děláš? Nějaký zhulenecký telefonáty? Chci si lehnout a...". ,,Někdo je v domě!" jeknu a on se zasměje. ,,Chceš na sebe přitáhnout pozornost?" zeptá se a já si ulřu slzy. ,,Myslím to vážně. Někdo tady je. Zamčel jsi když jsi odcházel?" zeptám se a on je zticha. ,,A jak asi? Lauro chci si lehnout" dodá a já jeknu. Dotyčný narazil do dveří. ,,Prosím. Není to vtip. Někdo tady je" šeptnu a kouknu na dveře. Další rána. Začínala jsem dost panikařit. ,,Jsi zdrogovaná. Jen se ti to zdá". ,,Vadime vím, co jsem viděla a slyšela. Prosím přijeď" dodám a schoulím se na zemi. ,,Lauro myslím to vážně" šeptne a zase se ozve rána. ,,Já taky! Kurva...". Začala jsem zase brečet. ,,Věř mi" dodám a on je zticha. ,,Tak já teda přijedu. Ale nikdo tam nebude" dodá a já si oddechnu. ,,Prosím pospěš si". Típl mi to. Jasně, takže teď už jsme si cizí. Super. Neměla jsem mu to říkat. Zase další rána. ,Běž pryč!" křiknu a čekám, co se stane. Zase se bouchl do dveří. Zvedla jsem se a otevřela okno. Vylezla jsem ven a šla po parapetu. Z dálky jsem slyšela houkání. Otočila jsem se čelem do ulice a stála na parapetu. Zase ta rána. Branka byla otevřená. Chytla jsem se okapu a snažila se nohou zachytit o menší stříšku. Jakmile jsme cítila, že mám pod nohama něco pevnýho pustila jsem se. Slyšela jsem pod sebou kroky. Snažila jsem se ani nedýchat. Houkání šlo slyšet čím dál blíž. 

Pohled Vadima:

Přijel jsem k domu a vylezl ven. Branka byla otevřená. Za mnou se objevilo policejní auto a můj táta. ,,Tati?" zeptám se a on na mě mávne. ,,Zůstaň tu" řekne a vytáhne služební zbraň. ,,Co děláš? Vždyť si to jen vymyslela" šeptnu a za ním se objeví i Laury táta. ,,Proč je Laury okno otevřený?". Nakoukl jsem. Sakra co ta bláznivá holka udělala? 

Pohled Laury:

Obešla jsem celý dům, abych našla onu osobu. Jakmile jsem došla až k oknu Matyáše, musela jsem se uklidnit. Nakoukla jsem. Někdo na mě koukal. Začala jsem řvát. Pustila jsem se a převrátila jsem se. Chvilku se mi to zdálo hrozně zpomalený. Víte jak se říká, že při nebezpečí vám proběhne celý život před očima? To je blbost. Mně se vybavilo jen jak jsem byla sama v pokoji. Dopadla jsem na zahradí nábytek, co byl pode mnou. 

Mezitím:

Tátové a ještě dva strážníci šli pomalu k domu. Držel jsme se za nimi. ,,Běžte kolem k zadnímu vchodu" šeptne Laury táta a já se napřímím. Ozval se hrozný křik a hned po něm obrovská rána. ,,Pane bože moje Laurinka!". ,,Do domu!" křikne táta a ti dva jdou zadem. Oběhl jsme to druhou stranou. Nahlédl jsem a úplně se zděsil. ,,Lauro! Pane bože!" křiknu a běžím k ní. Z domu se ozval křik. Pomalu se zvedala. Klekl jsem si k ní. ,,Ty jsi přijel?" zeptá se tiše a já kývnu. ,,Co se stalo? Ty jsi se chtěla zabít?" zeptám se a pohladím ji po vlasech. Jen pokývala hlavou. Z okna nad námi vykoukl táta. Zděšeně se na mě podíval. ,,Oldo! Vadime volej sanitku" dodá a já se natáhnu pro mobil. Přiběhly k nám obě mámy. ,,Lauro! Ježiši. Oldřichu! Oldřichu!". Hrozně se mi klepaly ruce. ,,Mrzí mě to. Měl jsem ti věřit. Hrozně se omlouvám" dodám a utřu si slzu. ,,To je dobrý. Taky bych si nevěřila" dodá a zase si snaží sednout. Zase jsem slyšel houkačky. Její máma si k ní klekla. ,,Jsem v pohodě" řekne a já jen pokývu hlavou. Přiběhli oba tátové. ,,Beruško!". Z toho křiku mě bolela hlava. 

Pohled Laury:

Všichni kolem mě stáli. ,,Našli jste někoho?" zeptám se a táta kývne. ,,Už ho vezou na stanici" odpoví a klekne si ke mně. ,,Můžu se na něco zeptat?". Všichni jsem přikývli. ,,Budu ten nábytek muset platit?" zeptám se a zase se všichni zasmějou. Táta jen pokýval hlavou. Sáhla jsem si na hlavu. Hrozně mě bolela. Slyšela jsem houkání. ,,Prosím rozestupte se". Sedla jsem si a koukla na ně. ,,Jsem v pohodě" řeknu a ten chlap mi posvítí do očí. ,,I tak si tě vezmeme sebou. Co kdyby ti něco bylo?" zeptá se a já se snažím si stoupnout. ,,Dejte ji na nosítka" řekne a mě nějaký chlapi zvednou. ,,Mami já nikam nechci" šeptnu a ona na mě mávne. Co je se všemi. Jsem v pohodě!

Jou jou. Takže dneska hodně Mission Impossible :D

Vaše AdellRainbowUnicorn

BTW: Sorry za chyby