NEVINNÁ

Nový začátek

...

,,Luno... psst Luno" zaslechla jsem známý hlas, zvedla hlavu a otočila jsem se k mřížím. ,,Děje se něco Siriusi?" zvedla jsem se a šla blíž. ,,Zítra ráno tě pustí a možná se už nikdy neuvidíme... a tak bych ti chtěl.. "skočila jsem mu do řeči ,,To neříkej! Taky odtuď odejdeš jako nevinný kouzelník. Dostanu tě odsud... od čeho je potom rodina."chytil mě za ruku ,,Mám tě rád, Luno." ,,Já tebe taky, Siriusi."

...

,,Promiňte slečno, hledáte něco?" vyrušil ze snění mladou dívku strojvedoucí. ,,Ne já.. jen jsem se zamyslela." usmál se a odešel.

Je to jako včera, kdy tu poprvé, jako neposkvrněná jedenáctiletá dívenka stála, a čekala na svůj první vlak do Bradavic. Vzpomíná na svého strýčka Siriuse, se kterým se zde loučila, na své přátele, se kterými se vítala. Jenže to vše je pryč. A teď, po tolika letech, jede do Bradavic, pod svým pravým jménem a po roce stráveném v Azkabanu, jako Luna Riddle.

,,Nastupovat." zaslechla strojvedoucího. Vzala si svůj poloprázdný kufr, sovu a snažila se prokličkovat mezi rodiči loučející se se svýmy dětmi.

Vešla do vlaku a hledala volné kupé. Věděla, že její přátelé, nebo spíše bývalí přátelé, nebudou s ní chtít mít nic společného. Na jednu stranu je chápala, přeci jen je dcera vy víte koho, ale také byla rok v Azkabanu, sice nevině, ale pořád byla.

Šla dál uličkou a snažila se ignorovat všechny pohledy, které směřovali jen a jen na ni.

Došla skoro na konec vagonu, když v tom narazila na skoro volné kupé. U okna seděl zahalený spící muž. Všimla si, že na kufru má napsané profesor R.J.Lupin. Chviličku na něho hleděla a rozmýšlela se, zda si má přisednout. Věděla však, že nic jiného jí nezbývá, dala si kufr nad sedačku a opatrně si sedla.

Muž, který seděl naproti dívce, měl na sobě hnědý ošuntělý kabát, který měl lehce přehozený přes zjizvený obličej. ,,Co asi může učit?" pomyslela si, při pohledu na toho muže.

,,Á tady ji máme, hele Georgy." vešel do kupé zrzavý hoch a za ním snad jeho kopie. ,,Ano Frede vidím ji... copak Luno, že jsi nepřišla za námi?" divil se George a Fred jen kývl hlavou na souhlas. ,,Copak, vy se se mnou po tom všem chcete dál bavit? Ostatní se mě bojí." sklopila zrak k zemi a snažila se zahnat slzy. ,,Luno." přisedl si Fred. ,,Jsme kamarádi." chytil ji za ruku. ,,Známe tě líp, než kdo jiný. Víme, že nejsi jako on. Jsi jako my dva." utřel ji slzu, která nezbedně stékala po její tváři ,,Praštěná a k tomu statečná." objali se. ,,Děkuju."

,,Frede! Georgy!" volal na kluky dívčí hlas z jiného kupé. ,,Už bychom měli jít." řekl George a vydal se k odchodu. Fred se také zvedl, pohlédl na Lunu, která stále seděla na svém místě. Věděl, že ostatní v kupé by ji mezi sebe nevzali. A odešel.

Zůstala v kupé sama s pravidelně oddychujícím Lupinem.

Vlak se po půl hodině cesty zastavil. Zhasla všechna světla a ochladilo se. Když v tom něco v černém plášti nastoupilo do vlaku. Luna okamžitě poznala, co je to zač... ,,Mozkomorové, ale co tu dělají? Nemají náhodou hlídat vězně v Azkabanu? Nebo si snad přišli pro mě? " bála se, co bude následovat.

Kontrolovali jedno kupé za druhým. Náhle jeden z  Mozkomorů otevřel jejich kupé, rozhlédl se a šel blíž k Luně. Nahmatala svou hůlku a snažila se vykouzlit patronovo zaklínadlo, které ji s klacíkem v ruce učil strýček Sirius v Azkabanu. Nikdy ho však nepoužila.

Mozkomor se k ní nahnul a ona jakoby ztuhla, všechny zlé vzpomínky se ji přemítaly a měla pocit, že už nikdy nebude šťastná. Přesně tyto pocity, měla každý den v Azkabanu. Slyšela pláč, křik a zoufalství lidí a možná i dětí.

Celým kupé se proneslo jasně bílé světlo a dívka upadla do spánku a něčí náruče.