29.

6K 193 17
                                    

"V kolik zítra pojedeme na tu schůzku?" zeptám se Liama, když sedíme na gauči a večeříme. Liam nám udělal těstovinový salát a bože to je tak moc dobrý!

"Pojedu tam kolem půl jedné. Rundle tam má dorazit ve 12:20 takže tak." řekne, když spolkne sousto a dál se věnuje televizi.

"Jak to myslíš, že pojedeš? Snad pojedeme ne?" zamračím se na něj. To snad nemyslí vážně. Vždyť jsme se o tom už bavili. Nenechám ho jet samotného.

"Ne Maličký. Pojedu. Nebudu riskovat, že se ti něco stane. Zítra tě normálně odvezu do školy a Oli se od tebe nehne ani na krok. A já to mezitím vyřídím." řekne mi naprosto v klidu a já mám pocit, že po něm hodím tu misku s večeří.

"Snad jsme se dohodli, že pojedu s tebou! Myslíš, že tě nechám jet samotného? Ani náhodou!" začnu se vztekat. Pořád je to jen idiot, co si o sobě myslí bůh ví co.

"Prostě tam nepojedeš a nebudu se s tebou dohadovat." zamračí se na mě "A nezvyšuj na mě hlas." zavrčí a já naštvaně hodím plnou misku jídla na stůl tak, že se divím, že zůstala celá a naštvaně vstanu z gauče, jdouc rychle do svého pokoje. Fajn. Jak chce. Nebudu se s ním o tom hádat. Když chce, aby ho zabili tak prosím, já mu bránit nebudu.

Naštvaně prásknu s dveřmi a zamknu se. Jakmile dolehnu na postel, stočíc se do klubíčka, ozve se hlasité bušení na dveře.

Slzy mi začnou stékat po tvářích a skousnu se do rtu, abych ze sebe nevydal ani jeden vzlyk.

"Nialle otevři ty dveře!" uslyším naléhavě na druhé straně. Nechci s ním mluvit.

"Ne!" řeknu pevně, i když se uvnitř hroutím "Jdi pryč! Nechci s tebou mluvit. Už je mi to jedno. Dělej si, co chceš! Ať tě klidně zabijou! Mě už je to všechno jedno!" ke konci křičím, protože se jeho bušení na dveře stalo naléhavější. Jakmile jsem však domluvil, bušení přestalo.

Liam

Co? Vážně teď řekl to, co řekl? Nebo jsem kurva blbě slyšel přes mé bušení do dveří a marné pokusy se k němu dostat. Řekl, že by mu bylo jedno, kdybych umřel? Myslel to vážně? Využívá mě jenom?

Kdybych byl normální chlap možná by mi i bylo do breku, ale já nikdy nebrečím. Nebrečím! Rychle zaženu vodu tlačící se do mých očí zhluboka se nadechnu. Tohle mě bolelo. Nejsem bezcitný kus kamene. S ním ne. A když jsem uslyšel jeho slova bylo to, jako by mi někdo vyrval srdce z těla. Vím, že je naštvaný a lidé v naštvání říkají spoustu věcí, které třeba potom nemusí být pravda, ale...tohle mě kurva bolelo. Co jsem mu udělal, že měl potřebu mi tohle říct? Nechci ho vzít na jednu akci kvůli tomu, že chci, aby byl v pořádku. A on na mě křičí, že mu bude jedno, když umřu? To jsem si nezasloužil. Nebo jo? Ne kurva! Nic jsem mu neudělal! Starám se o to, aby se měl dobře a nikdo mu neublížil! Dokonce jsem si ho k sobě i nastěhoval! Zjišťuju, kdo zabil jeho mámu, abych ho pak mohl zabít krutým způsobem. Všechno, co dělám, dělám pro něj! Jak by vám bylo příjemné, kdyby na vás řval člověk, na kterém vám záleží nebo ho dokonce milujete, že je mu jedno, že umřete? Na hovno. Jinak se ten pocit snad nedá ani popsat.

Vykuleně jsem koukal na dveře pokoje, ve kterém se nacházel můj maličký blonďáček a přemýšlel jsem nad jeho slovy. Co když to opravdu myslel vážně? Třeba mě jen využívá, aby měl, kde bydlet. Třeba se se mnou i víc cítí v bezpečí, ale nic ke mě necítí. Ne tohle je sračka, ale tak proč by to jinak říkal? Vždyť mi pořád opakuje, jak mě nechce ztratit a že mám být na sebe opatrný. Na čem je vlastně založený náš vztah? Prakticky se pořád jen hádáme a nebo spolu spíme. Nedokážeme spolu vést normální téma. Vždycky, jak se začne mluvit o mé práci, tak je zaděláno na další hádku. Jenže své práce se nezbavím. Nechci a nemůžu.

Criminal and nerd - NiamKde žijí příběhy. Začni objevovat