Criminal and nerd - Niam

44.

"Zítra uděláme ten zátah." vydechne Liam po chvíli, co jen tak ležíme vedle sebe a já se na něj se zamračením podívám. Znovu jde donebezpečí kvůli mě. Do velkého nebezpečí, při kterém může umřít! To nemůžu dovolit sakra! Vím, ale že nic nezmůže, když řeknu, aby nikam nechodil. Nenechá si to rozmluvit stejně, jako si nenechal rozmluvit Rundla.

"Chci jet s tebou." řeknu naprosto vážně s lehkým zamračením. Nemůže si myslet, že ho nechám jen tak odjet do tak nebezpečné akce. Ano ta akce s Rundlem byla nebezpečná, ale on je jeho otec. Zato tohle je NY mafie! S nikým se nepáře a když ano, tak jen pro zábavu a mučení. Opravdu je to hrozně nebezpečný a já se bojím, že tohle je i na Liama moc.

"Maličký musí ti být jasné, že ti nedovolím jít se mnou." odpoví mi zase naprosto vážně Liam a já toho mám znovu dost.

"Fajn." nevím proč se pořád chovám, jako nějaká malá urážlivá holka. Třeba kvůli tomu, že doufám, že Liam povolí a vezme mě sebou. On prostě nemůže pochopit to, že ho nechci pustit od sebe, protože se bojím, že se mi už nevrátí.

Vstanu z postele a začnu hledat po místnosti své boxerky.

"Kam jdeš?" zeptá se nechápavě Liam a nadzvedne se na loktech.

"K sobě." řeknu nezaujatě a konečně si obléknu boxerky, které jsem našel. Nehleděl jsem na to, že jsem viděl Liama, jak vylézá z postele a na to, že si mě bude chtít udobřit. Mé tělo chtělo mít alespoň na chvilku malou iluzi toho, že budu chvíli sám. Už mám toho všeho dost. Jsem pořád v nebezpečí. Venku jsem nebyl ani nepamatuju. Jsem tady, jako vězeň.

Hned jakmile jsem dolehnul na postel se vedle mě objevilo i Liamovo tělo a silně se ke mě natisklo, jako kdybych snad neodešel z naší postele a jako kdybychom se vůbec nepřemístili. Jsem na něj zase naštvaný. Nejraději bych byl teď sám a nebo řekl všechno, co si o tom myslím, ale nechci, aby se znovu 'zhroutil' a šel se opít. To už mu nesmím nikdy dovolit.

Byl jsem natisknutý na jeho hruď a jen tiše ležel a koukal před sebe. Je toho na mě opravdu hodně a já nevím, o co se mám starat dřív. O to, že jsem tady zavřený, jako pták v kleci, nad tím, že by se mi Liam jednou nemusel vrátit a já ho ztratil, nebo taky třeba o to jestli se něco nestane jeho a mým přátelům. Louisovi, Harrymu, ale hlavně taky Andrewovi a Olimu. Nechci, aby se stalo ani jednumu z nich něco špatného. Nemůžu dovolit, aby se jim stalo něco kvůli mě.

"Bude všechno v pořádku Nialle slibuju. Nic se mi ani nikomu jinému a hlavně tobě nestane. Opravdu se nemusíš bát. Zayn o téhle akci vůbec neví a stále ho hledáme. Jiná krysa mezi námi není. Všichni jsou mi věrní a nasazují pro mě krky už deset let. Slibuju Maličký, že budu v pořádku." mluvil pomalu. Opravdu pomalu, jako kdyby mluvil s malým dítětem, kterému se snaží vysvětlit, že to, co udělal se nesmí. Jako kdyby to pro něho bylo hodně důležitý. Potřeboval vědět, že mu věřím. Že věřím v to, že to zvládne. A já, i když jsem se neskutečně bál nemohl jsem dovolit, aby si myslel, že mu nevěřím.

"Dobře. Věřím ti." vydechl jsem tiše a dalo mi to hroznou práci. Ale musel jsem se s tím smířit, i když jsem nechtěl.

Tohle je prostě jeho práce a já se s tím musím chtě nebo nechtě smířit.

Druhý den

Liam

Bylo něco kolem půl sedmé ráno, když mě probudil můj budík, který jsem měl nastavený na nejtišší tón, aby to neprobudilo Nialla. Včera večer jsme se zpátky přesunuli do ložnice a tam usnuli. Jsem rád, že už tohle všechno Niall zvládá líp. Jindy už by brečel, že mě nepustí nebo naopak, že už na to nemá a ať si dělám, co chci, ale tentokrát ani neprotestoval, když jsem si vedle něj lehnul a přitáhnul si ho do náručí. Opravdu jsem rád, že už si pomalu zvyká. Bolí mě takovým zvláštním způsobem u srdce, když brečí. Nemám to rád.