Criminal and nerd - Niam

100.

Niall

Konečně jsem dostal tu možnost. Konečně se za mnou stavil Liamův právník. Trvalo to několik dní, než se vyřídily všechny povinnosti a papíry, ale nakonec se to konečně děje. Liam je snad nejpřísněji hlídaný vězen ve vězení. Musel jsem projít několika prohlídkami, musel jsem podepsat spoustu papírů, ale nakonec jsem se dočkal. Konečně sedím na židli před sklem, za kterým za chvilku uvidím Liama. Vedle mě sedí ještě několik lidí, kteří přišli stejně jako já navštívit své známé a rodinu do vězení. Teď už jen počkat několik málo minut a Liam si sedne naproti mě a vezme do ruky telefon, abych konečně mohl slyšet jeho hlas, který mi tak moc schází.

Za tu dobu, co jsem převzal gang se nám podařilo zabít soudce, co Liama odsoudil a několik členů z poroty, taky se dneska koná akce na zabití rodiny policisty, co Liama zatknul. Škoda, že u té akce nebudu, ale Liam je pro mě důležitější, než ten chlap. Je to pro mě jen další bezvýznamný člověk, kterého nechám zabít za to, co mě a Liamovi provedl.

Můj dech se zadrhl, když se dveře naproti mě otevřel\ a já ho konečně spatřil. Byl unavený, jeho vousy byly dlouhé a neupravené, stejně tak i vlasy. I přes to, ale byl krásný. I přes to všechno čím si tady musí procházet bylo vidět, že je silný a že to zvládne. Musí kvůli mě.

Je tak moc nádherný. Co všechno bych dal za to, abych ho mohl obejmout. Abych ho mohl políbit. Tak moc rád bych ochutnal jeho popraskané rty, které mám právo líbat jen já.

Na jeho tváři se objevil nádherný zářivý úsměv, když jeho pohled spadl na mě. Já na tom nebyl jinak. Odhodil jsem kamennou masku, kterou si držím od doby, co jsem převzal gang. Znovu pro mě existoval jen on a nikdo jiný pro mě neměl žádnou cenu. Jen on a já. Nikdo jiný.

Když ho policie dovedla až k židli, Liam se na ni posadil a chvilku počkal, než se policista vzdálil, hned na to však sáhl po telefonu, který ležel vedle něho. V jeho očích jsem viděl strach, lásku a něhu. Tak moc zničeného jsem ho snad nikdy neviděl.

Udělal jsem to samé, co on. Už jsem ho potřeboval slyšet. "Ahoj Maličký." vydechl chraplavým hlasem a já cítil slzy v mých očích. Poprvé jsem po týdnu a několika dnech odhalil své city před někým. Kdykoliv se za mnou zavřeli dveře od mého domova, jsem nechal všechnu tu přetvářku spadnout a byl jsem znovu ten ustrašený kluk, kterému se převracel žaludek z toho, co dělá. Skoro každý večer jsem zvracel jen z těch nervů a stresu, co zažívám. Denně zabiju několik lidí a na to já nejsem a ani nevím jestli někdy budu zvyklý. Je toho na mě moc, ale já to musím zvládnout. Jsem silný kluk a dokážu to.

"Ahoj Liame." vydechl jsem po chvilce, co jsem se snažil uklidnit, i přes to mi, ale několik slz sjelo po tvářích. "Jsem rád, že tě vidím." vydechl jsem roztřeseně a zhluboka jsem se nadechl. Bylo to utrpení. Byli jsme u sebe tak blízko, ale přesto daleko. Tak moc mě to ničilo, ale musel jsem být rád alespoň za tohle, protože tohle bylo jediné možné řešení jak spolu udržet nějaký kontakt.

"Maličký, co to děláš?" jeho pohled byl najednou z milujícího přeměněný na káravý a naštvaný. "Říkal jsem, že se do tohohle světa nemáš plést. Měl si se vrátit do školy a gang nechat být. Měl si..."

"Liame, já to musel udělat." přerušil jsem ho, protože jsem moc dobře věděl, co všechno mi chce říct. Já musel. Kvůli němu. "Musel jsem gang zachránit. Kluci by to nezvládli a mě chlapy poslouchají."

"Ale jsi ještě dítě Nialle." byl naštvaný. Nelíbilo se mu to, že dělám to, co dělá on. Nelíbilo se mu, že jsem byl zatáhnutý do jeho světa ještě více, než před tím. Teď už jsem to, ale nemohl vzít zpět. Nemohl jsem. Vždyť jak bych mohl vzít zpátky vraždy desítek lidí?