Sjelevenn

Úvod

Předem se omlouvám za jakékoliv nejasnosti ať už geografické, klimatické či jiné.

Tento příběh má být čistě fantasy, takže i při jeho čtení prosím buďte shovívaví a nechte svou představivost nerušeně bloumat nádhernou přírodou :)

Vyjdu do rozlehlé haly, kde to hučí jako v úlu. Spousta lidí spěchajících k odletu, rodin čekajících na návrat svých blízkých, ale i ti otrávení, jejichž let má zpoždění.

Byl to můj první let letadlem v životě, čtyři hodiny ve vzduchu a teprve teď jsem schopná se pořádně nadechnout. Doufám, že hodně dlouho nebudu muset něco podobného absolvovat; nejlépe už nikdy. Ano, bylo to i nádherné. Zvlášť když začalo svítat a slunce nad mraky rozehrálo úchvatnou podívanou neskutečného množství barev.

Rozhlédnu se kolem a najdu nejbližší východ. Sakra, je tu větší zima než jsem čekala. Měla jsem si vzít teplejší svetr, ale na to jsem tak nějak zapomněla. No co, koupím si nějaký po cestě. Město je relativně malé, v centru zajdu do obchodu a koupím si ten nejteplejší svetr co mají. Nemám moc peněz a tak si musím vystačit s tím málem co mám. Z batohu vytáhnu mapu s buzolou a po chvíli, co mi trvá se zorientovat vykročím.

Míjím poslední domy a nakonec i ceduli, na které se se mnou loučí město a za ní už jen nekonečné moře tiše šumících stromů. Užasle se pousměji, jako bych byla v pohádce. Příroda je zde nedotčená civilizací a když už se v lese objeví cesta, je nanejvýš kamenitá. Ani památka po asfaltu a jiných vymoženostech.

Dokud jsem v pohybu nepociťuji chlad, ale po několika hodinách mě bolest nohou přinutí zastavit a odpočinout si. Vytáhnu svačinu a ledový vítr mi připomene, že už nejsem ve středu Evropy, kde je po většinu roku tepleji než tady a teď.

Mám pocit že čím dále se dostávám, tím chladnější je počasí. Po několika dalších kilometrech začne sněžit. Sama sebe vyhubuji, že jsem si nevzala lepší boty, ve kterých mi mrznou prsty. Podívám se na mapu, podle ní bych měla být už jen několik málo kilometrů od místa, kam mám namířeno.

Únava se ozývá čím dál naléhavěji, ale nemůžu zastavit. Nemám se kde ukrýt před sněhem a na spánek nemůžu ani pomyslet. Jsem si vědoma toho, že do několika málo hodin bych umrzla.

Zatnu zuby, odhodlaně pokračuji v cestě a snažím se nevnímat protestující tělo. Nakonec vyčerpaně padnu na kolena do několika centimetrového sněhu. Jen si na chvíli odpočinu, řeknu si a rozhlédnu kolem sebe.

Všude je bílo, koruny stromů skučí ve větru a slyším vlastní drkotání zubů. Tak jsem skončila, pomyslím si. Jsem idiot. Ne, musím to zvládnout. S vypětím všech sil vstanu, ale při pokusu o další pochod nohy odmítnou poslušnost a tak se zhroutím do sněhu. Schoulím se do klubíčka a zavřu oči. Jsem si vědoma vlastního pokraje sil a i mé vědomí se pomalu odebírá do tmy.

Jako bych v tom skučení větru zaslechla hlas. To je nesmysl. Najednou ucítím teplý dotek rukou, které mnou zatřesou. Přinutím víčka se na moment zvednout. Přeš slzy v očích rozeznávám postavu, která se nade mnou sklání a něco na mě křičí, ale nerozumím mu. Nakonec to vzdává, podívá se někam za sebe a vzápětí se objeví další postavy. O něčem spolu rozmlouvají, už nedokážu udržet otevřené oči a opět je zavírám.

Cítím jak mě zvedl a já tělem mi prostupuje takové teplo, až spokojeně zamrčím a chci ho víc, aby mi nebyla taková zima. Mé tělo i mysl se mnou přestaly komunikovat a nechali mě samotnou uprostřed tmy a ticha v blaženém nevědomí.