21

395 22 0
                                    

Seběhnu do prvního patra a tiše vklouznu do Anničina pokoje. Chci se s ní rozloučit, dlužím jí to. „Cože? Proč?" její reakce byla úplně odlišná od Kolbeinovi, ale nakonec to pochopila také. „Dobrá, když jinak nemůžeš," obejme mě. „Díky, Ann. A omlouvám se za ty zničené šaty, musely být příšerně drahé." Odtáhne se, „Ty nebyly moje. Ty ti koupil Grens," na jednu stranu mě to nepřekvapilo, ale ani tak jsem to nečekala. „Aha," nevím co víc bych měla říct.

Ann mě vyprovodí před dům, když se přeměním poskládá oblečení a dojde k prvním stromům, kde ho položí. „Vždycky na tebe budeme čekat," přikývnu a rozběhnu se do lesa.

Běžím celý den, teprve na hranicích si dovolím trochu zpomalit, ale nezastavuji. Ticho protne vzdálené vití. Zastavím se a ohlédnu. Rve mi to srdce, ale nemůžu se vrátit. Luna jen kňučí a krčí se. Chápu že je to pro ni těžké, ale pro mě to také není zrovna snadné. Pocit že někomu ubližuji mě hlodá zevnitř.

Vzpomenu si na všechny rady, které mě Askel učil o matení pronásledovatele. Když si jsem jistá že mě nemůže vystopovat, zamířím na sever.

Běžím několik dní. Nikdy jsem tak dlouho ve vlčí podobě nebyla, a snažím se na to moc nemyslet, snažím se co nejdřív dostat k Laile. Když mi nabízela že můžu přijet, nenapadlo mě, že to tak brzy využiji.

Cítím jak se ochlazuje a vím, že se blížím. Zimu nevnímám, v tom měl Askel také pravdu. Jako vlk snesu o hodně chladnější počasí.

Po několika dnech dorazím na místo. Laila mě již očekávala a poslala všechny pryč abychom mohly být samy. Její zamračený výraz mě děsí. Co se stalo? Vždyť na mě byla milá, nepamatuji si, že bych něco řekla.

„Månen," pozdravila mě s nepatrným úsměvem. „Lailo, co se děje?" „Co tady děláš?" zeptá se nevěřícně. Vytřeštím oči, „Vždyť jsi říkala, že můžu přijít," povzdechne si. „To ano, ale to jsem nevěděla kdo jsi a ke komu patříš. Kolbein je naším dlouholetým přítelem a spojencem. Už se k nám dostala zpráva že jsi utekla," zavrtím hlavou. „Kolbein ví proč jsem odešla a nebránil mi." Pátravě si mě prohlíží, „Nemůžeš tu zůstat, musím jim poslat zprávu," chytnu ji za ruku, „Prosím, nech mě vysvětlit ti mou situaci a pokud usoudíš že i přes to tu nemůžu zůstat, odejdu." Chvíli přemýšlela, ale nakonec souhlasila.

Posadily jsme se do křesel ke krbu a já jí řekla celý můj příběh. Vstřebávala každé slovo a trpělivě vyčkávala dokud jsem neskončila. Znovu mě ovládla frustrace. Cítila jsem se jako tyran, ale nebyla jsem šťastná. Proč bych měla celý život strávit trápením se a obětováním se? Nezasloužím si také trochu štěstí?

„Dobrá, můžeš zůstat jak dlouho budeš chtít," vyřkla konečně svůj verdikt. Ramena mi klesly úlevou. „Moc děkuji, Lailo."

Dny ubíhají jeden za druhým. Smečka mě přijala mezi sebe a já se zapojila do jejich života. Objevovala jsem jejich tradice a zvyky. Dokonce jsem si kolem ucha nechala vyholit asi třícentimetrový polokruh a na jeho okraji mi vlasy spletly do tenkého copánku. I když jsem si takovou změnou nebyla jistá, byl to začátek mého nového já.

Učili mě jejich bojové techniky jak ve vlčí podobě, tak v lidské. Poznávala jsem svou vlčí stránku společně s Lunou, ale také rozšiřovala a zdokonalovala své vlastní schopnosti. Učila jsem se rovnováze a klidu. Když mi řekli, že budu mít hodiny tance vyprskla jsem smíchy, myslela jsem, že si dělají legraci. Po prvních několika lekcích mi došlo, proč zrovna tanec. Mysl se zklidní a tělo uvolní. Jako žena jsme se musela naučit důvěřovat svému partnerovi, což pro mě bylo velmi obtížné, ale zjistila jsem, že když to udělám, celé to nabude úplně nového rozměru.

Po prvních dvou týdnech jsem měla pocit, že jsem konečně našla to, co jsem celý život hledala.

SjelevennWhere stories live. Discover now