8

417 27 1
                                    

Znovu doma. Kdyby se vlk uměl usmívat, on by se zrovna teď usmíval. Chyběly mu tyto stromy, příroda, ale hlavně jeho smečka. I když se těšil na všechny doma, rozhodl se projít lesem. Když přijde o hodinu později, nic se nestane. Opustil okraj jejich teritoria a zamířil hlouběji do lesa.

Zavětří neznámý pach. Byl to vlk, ale ne z jeho smečky. Přikrčil se a mířil ke břehu jezera, kde stál vlk a pil. Naklonil hlavu na stranu a překvapeně si ho prohlížel. Ne, tenhle určitě není z naší smečky, ani z žádné z okolí. Vlk před ním zvedl hlavu a ozvalo se tiché zavrčení.

Pomalu se otočil a vycenil zuby. Byla to vlčice, menšího vzrůstu, ale ani když viděla jeho výšku necouvla ani o krok. Zhluboka se nadechl, ten pach v něm probouzel jeho zvířecí pocity. Chtěl se bít, zabíjet a šílel zároveň. Přikrčil se a odhalil tesáky. Přesto že to byla vlčice, neměla tu co pohledávat.

Vykročí k ní a když udělá to samé nezaváhá ani na okamžik. Jeho vlk souhlasně zavrčí a oba zaútočí. Skočí po ní, ale ona hbitě uskočí stranou a on tlapami dopadne do vody. Otočí se a znovu se chystá k útoku. K jeho překvapení se posadí a olízne si srst. To je všechno co umíš? Ozve se mu v hlavě. To už nevydrží, nikdo ho urážet nebude a už vůbec ne nějaká vlčice!

Jak o pár minut a několik škrábanců později zjistil, byla chyba nechat se ovládnout vztekem. Ležel na zemi a vrčel. Její tesáky se dotýkaly jeho hrdla.

A najednou byla pryč. Vstal a oklepal se, prohlédl rány, které nebyly hluboké. Co to mělo být? Zeptal se jeho vlk nechápavě. Nevím, byla divná, odfrkl si a napil vody. Rozhodl se, že bude lepší jít domů, ale i tak šel pomalu a užíval si známá místa.

Na lavici před domem našel oblečení. Někdo asi věděl, že se vrací. Oblékl se a zamířil do domu. Vycítí přítomnost většiny členů ve společenské místnosti a tak tam zamíří.

Otec ho obejme a s úsměvem přivítá, „Vítej doma, Grenseløsi!" pevně ho stiskne. Co to s ním je? I jeho vlk si toho všiml. „Otče, rád tě zase vidím." „Doufám, že všechno proběhlo bez komplikací a měl jsi příjemnou cestu?" zamračí se a při vzpomínce na vlka v lese stiskne čelisti. „Všechno dopadlo tak, jak jsi chtěl, ale při cestě zpět jsem v lese narazil na cizího vlka," nemůže otci říct, že to byla vlčice a že ho porazila, tak řekl že toho vlka zahnal.

Otec ho vyslechl a pak si zamyšleně promnul vousy protkané stříbrem. „Zajímavé," řekl nakonec a zvedl k němu pohled, „dnes jsem už podobný příběh slyšel, ale měl jiný konec," nadechne se aby se zeptal od koho, ale otec sklouzne pohledem za něj a pokyne. Slyší otevření a zavření dveří a pak tiché našlapování vlčích tlap.

Nepatrně pootočí hlavu, vedle něho se zastaví bílá vlčice a pootočí k němu hlavu. Z hrdla se jí vydere zavrčení a odhalí zuby. Pak se podívá na otce a dojde k němu. Ten si sundá plášť a roztáhne ho tak, že mu zastíní výhled na vlčici, která se přemění. „Tohle je Månen, přišla pár dní po tvém odchodu." Uslyší jemné zakňučení a uchechtne se. Jak malé štěně. Jen ty kňučí u přeměny a ne dlouho. „Poprvé se přeměnila až tady," svraští obočí. To není možné, proletělo mu hlavou. Za horním okrajem se objeví vlasy v barvě srsti vlka. Oblékne si kabát a neunikne mu její drobná postava. Otočí se a probodne ho rozzlobeným pohledem.

Měla ty nejkrásnější oči co kdy viděl. Měly barvu tmavé čokolády a leskl se v nich vztek. Bílé vlasy spadaly v dlouhých pramenech na hruď a záda a růžové rty byly stisklé k sobě.

SjelevennWhere stories live. Discover now