Sjelevenn

28

Po necelé hodině se mi konečně podaří ho vykopat ven abychom mohli vyrazit. Ještě se rozloučím s Eirin a ujistím se, že do večera bude všechno v pořádku. Grens už stojí ve vlčí podobě a přešlapuje z nohy na nohu. Dojdu na okraj obydlí a shodím ze sebe triko. Nakloní hlavu na stranu a sjíždí mě tím jeho pohledem. Kdyby se vlci uměli usmívat, rozhodně by se teď usmíval, tím jsem si jistá. Převrátím oči v sloup a na hromádku odhodím i spodní prádlo.

Běžíme lesem a užívám si ticho lesa.

Když stromy končí a už vidím dům zastavím. Všimne si toho až po chvíli a vrátí se ke mně. Děje se něco sjelevenn? Skloním hlavu. Myslíš že na mě budou naštvaní? Myslím za to že jsem odešla. Dotkne se mě čenichem a olízne. Budou rádi že tě uvidí. Podívám se ke stromu, kde mi Ann nechala oblečení když jsem odcházela naposledy. Byla tam kovová bedna. Pokynu aby šel napřed a přeměním se. Vytáhnu krémové šaty a obléknu se. Ještě chvíli stojím a váhám.

Pozorovat Grense jak se vítá s otcem je dojemné. Dlouho se objímají, pak Kolbein začichá a podívá se na syna tázavým pohledem. Ten se jen pousměje a otočí pohled ke mně. Nadechnu se a jdu k nim. Kolbeinovi tečou slzy po tvářích. Rozpřáhne ruce, „Dítě moje," celý se třese radostí až mám o něho strach.

„Ty ses vrátila, tolik jsi mi chyběla. Vy oba." „Už jsme tady," snažím se ovládat, ale moc mi to nejde. Konečně nás pustí, „Co se stalo? Jak jsi jim utekl? A kde jste se našly?" usmějeme se na sebe. „To je dlouhý příběh," Grens mě obejme a políbí. Kolbein zírá s otevřenou pusou a musím se zasmát. „Nebude vám vadit když půjdu pozdravit Ann a kluky?" „Jen běž, Grenseløs mi zatím všechno poví," sednou si na lavičku a já zamířím dovnitř.

Tak nějak čekám že ji najdu v kuchyni. Nemýlila jsem se. Něco vaří a neuvěřitelně dobře to voní. Opřu se o stůl, „Můžu dostat taky, prosím?" nadskočí a už už chce spustit nadávky. Vytřeští oči a chvíli mrká, „Månen?" přikývnu a usměji se. „Pane bože! Jsi to vážně ty? Kde se tu bereš? To je fuk, pojď sem holka. Chyběla jsi mi," obejmu ji a ještě chvíli poslouchám jak je ráda že jsem se vrátila.

„Tak moment," odtáhne se a podezřele si mě prohlíží. „Něco se změnilo." Přikývnu, „Jo, mám jiné vlasy." „Ne," zavrtí hlavou, „nejde o vlasy. Jde o tebe. Máš mnohem větší autoritu." „Jo tohle," prohrábnu si vlasy, „no, tak nějak se mi povedlo se stát Alfou Zatracenců," pokrčím rameny, nechci to moc rozebírat. „Cože! Děláš sis srandu? Jak?" převrátím oči v sloup. „Víš co? Jdu pozdravit kluky a řeknu to všem najednou. Vysvětlovat to každému zvlášť se mi fakt nechce. A dala bych si k tomu trochu toho co tak nádherně voní," zasměje se a přikývne. „Jsou na zahradě, jako vždy."

Na to, jak dlouho jsem byla pryč se tu vůbec nic nezměnilo. Kluci se válí v trávě a popíjejí. Potichu se k nim přikradu a skočím Askelovi na záda. „Mám vás vy flákači!" „Månen? Ty vole, co tu děláš?" Marcus mě obejme. „Čaute kluci," přivítám se se všemi. „Co se tady flákáte, máte trénovat, ne? S kým se budu prát, když vy tu chlastáte?" zamračí se a všichni ztuhnou. „Co se děje?" nechápu jejich chování. „Ty jsi Alfa?" řekne nakonec Einar. Už zase? Povzdechnu si, „Jo, no, tak nějak, jo," vymění si nechápavé pohledy. „Ale ne vaše vy lemry líné!" skočím na ně a začnu je lechtat. „Hej! Přestaň!" Askel se válí smíchy. Bohužel pro mě jsou tři a já jedna, takže během pár vteřin jsem na zemi. „Dost! To není fér! Jste tři!" slzy mi tečou po tvářích a mám křeč v břiše.

Ozve se zakašlání. Kluci okamžitě přestanou a sklopí hlavy. Je mi jasné kdo to je. „Vážně? To mě nenecháš si ani pohrát?" snažím se o co nejuraženější tón. „Pohrát? Ty jsi dítě?" „No, ještě nedávno mi někdo říkal že se mu to líbí," popíchnu ho. Přimhouří oči a kluci se ode mě pomalu vzdalují jako by čekaly že do mě uhodí blesk.

Zavrčí a rozběhne se ke mně, „No počkej." Rychle se zvednu a chci utéct, ale je rychlejší. Chytne mě a začne lechtat. „Grensi! Přestaň!" Povalí mě na zem a snažím se smotat do klubíčka. Přestane a skloní se k mému uchu. „Tak co? Ještě si chceš hrát?" zachvěji se a otočím k němu hlavu. Ten pohled by mi podlomil kolena, z očí mu sršela radost, spokojenost a něha.

Využiji jeho nepozornosti a povalím ho na zem. Posadím se mu na hruď, ruce položím vedle jeho hlavy a skousnu si ret. Nemusím se ani ptát a vím na co myslí. Posadí se, jednou rukou mě obejme a druhou odhrne vlasy na záda. Chytne mě za bradu a políbí. S úsměvem mu vjedu do vlasů a vnímám jen jeho.

„No ty vole," ozve se vedle nás. Vylekaně se otočím, úplně jsem zapomněla že tam jsou kluci. Nasucho polknu. Nebyli tam jen oni. Vedle nich stála Ann a spousta dalších. „Vole se neříká vole," Einar se pokusí napomenout Marcuse, ale je vyveden z míry natolik, že si ani neuvědomí co řekl za hloupost, čímž způsobí jen hlasitý výbuch smíchu všech přítomných. „Nechcete nám něco říct?" ozve se Ann se založenýma rukama.

Podívám se na Grense a oba pokrčíme rameny, „A co?" obejmu ho a s úsměvem se na ni podívám. „No očividně jsme toho všichni hodně propásli," ozve se Askel, „ale máme z vás radost," dodá nakonec.

„Myslím že bychom jim to měli objasnit," řeknu Grensovi, který přikývne. Všichni odejdeme do obýváku, kde se Grens posadí do křesla a stáhne si mě do klína. Ostatní si posedají kolem a poslouchají celý příběh od začátku.