20

426 25 0
                                    

Cítím neskutečnou bolest. Nikdy jsem něco takového necítila. Ocel se znovu a znovu zařezává do kůže a já opakovaně ztrácím vědomí a probírám se. Ani nevím jak dlouho to trvalo.

„Hotovo, vezměte vzkaz od Alfy a pošlete to těm zlodějům. A opatrně ať to nerozbijete, další krev už od ní nedostaneme, pokud to má přežít." „Nic vám nedají," zamumlám „Nepatřím do jejich smečky." „To si myslíš? Jsi hloupější než jsem si myslel."

Otevřu oči a s úlevou zjistím že jsem sama. Ti bastardi roztrhali šaty aby se dostali k mé kůži. Nohy i ruce mám od krve a cítím jak jsem slabá. Nemůžu tu zůstat. Musím pryč. -A jak bys to chtěla udělat? Sice ti sundali okovy, ale ani se nepostavíš na nohy. Cítím jak mi po tvářích tečou slzy a znovu upadám do bezvědomí.

Vnímám ruce, které mě někam vlečou, pak hučení motoru a pak ticho. Po dalším probuzení otevřu oči a zjistím, že ležím na zadním sedadle nějakého auta. Přinutím se s bolestí posadit a rozhlédnout kolem. Samé stromy. Otevřu dveře a pokusím se vystoupit. Nohy se podlomí a já spadnu do hlíny. Bolestí vykřiknu, některé rány jsou až příliš hluboké a zasáhly svaly.

Otočím se na záda a pozoruji modrou oblohu. Teď už můžu zemřít. Luna se ošije. Ještě ne. „Mám tě ráda holka," pousměji se a zavřu oči. Cítím jak mi pomalu dochází síly. „Mrzí mě, že jsme spolu nestrávily víc času." Ty neumřeš. Cítím na tváři jako by se mě dotkla čenichem. Pak mě objala a zvedla do náruče.

„Månen, zlato slyšíš mě?" Ten hlas. Myslela jsem si že už ho nikdy neuslyším. „Nic jim nedávejte, nejsem členem smečky, nic mi nedlužíte," ani nevím jestli je mi rozumět, ale potřebovala jsme to říct.

„Månen, slyšíš mě?" nepatrně nadzvednu víčka, „skvělé, jsi vzhůru, ani nevíš jak se mi ulevilo," je to Elias. Chci se posadit, ale bolest mi do nedovoluje. „Nevstávej, pokus se co nejméně hýbat. V těch ranách je jed, který zpomaluje hojení a nedaří se mi ho neutralizovat." „To tě musí štvát, co?" zachraptím a snažím se odlehčit situaci.

„Ha ha, vtipná jako vždy, dojdu pro Grenseløse." „Ne, chci mluvit s Kolbeinem. Grenovi zatím neříkej že jsem vzhůru," i když neochotně nakonec souhlasí. Když se kolem mě rozhostí ticho znovu na chvíli usínám.

„Månen, dítě," pohladí mě po tváři a já pootevřu oči. „Ahoj," můj hlas zní jako bych celý večer prokřičela na koncertě. „Řekni mi, že jste jim nic nedali," nedokážu si představit, že by kvůli mně ztratili část území nebo museli cokoliv obětovat. „S tím si nelam hlavu," usměje se. „Řekni mi to," trvám na svém. Povzdechne si a chvíli přemýšlí. „Jako výkupné za tebe chtěli třetinu našeho území. Udělali bychom cokoliv abys byla v bezpečí," do očí se mi derou slzy. To nemůže být pravda. „Ne," vydechnu. Už tak jsem se cítila jako nějaký příživník a teď jim ke všemu dlužím třetinu území. „Grenseløs i já jsme se shodli," zavrtím hlavou. „Nejsem členem smečky, neprošla jsem přijetím," vrtím hlavou. Smutně se usměje. „Ani jsi nemusela. V momentě kdy jsi se stala sjelevenn mého syna jsi k nám patřila." vrtím hlavou a hrudí mi otřásají vzlyky spojené s bolestí.

„Månen!" dovnitř se vřítí Grens. Jakmile zjistí že jsem vzhůru vrhne se k posteli, uchopí mě za ruku a políbí na čelo. „Tolik jsem se o tebe bál, zlato," nereaguji na něho. Dál vrtím hlavou a těkám pohledem mezi oběma. Slyším jak pravidelné pípání monitoru zrychluje a oba se na něj otočí. „Eliasi!" zakřičí Grens. „Co se děje?" zeptá se když vběhne dovnitř. On jen zběžně prohlédne hodnoty a rychle loví lahvičku a jehlu. „Je rozrušená. Stres společně s jedem jí příliš zrychlily tep. Dám jí něco na uklidnění." Nevnímám ho, „Ne," opakuji pořád dokola, „jak jste mohli!" vykřiknu a nával bolesti když jsem při tom stiskla pěsti mě přinutí vykřiknout. Tělem se mi rozlije teplo a všechno se pomalu ztrácí ve tmě. „Odpočiň si," ani nevím kdo ta slova řekl.

Rány se hojí ještě pomaleji než u lidí a tak strávím na lůžku téměř dva týdnu. Nechci s nikým mluvit a ignoruji všechny, kdo přijdou. Nedokážu se vyrovnat s tím co se stalo. Nesnášela jsem sebe, je i toho Alfu Zatracenců. Nemám život už dost posraný! Každou chvíli brečím a neustále na to musím myslet.

Elias rozhodne, že se můžu přesunout do pokoje nahoru, ale pořád mám co nejvíc odpočívat. Grens se o mě na můj vkus až přehnaně stará. Chci být sama, ale on u mě pořád sedí. Když jsem konečně schopná se pohybovat chci se jít projít, ale on mi je neustále v patách, když jdu do kuchyně, jde taky. Už mi leze na nervy.

Využiji toho, že šel do sprchy a vytratím se z pokoje. Zamířím na zahradu, kde sedí kluci po tréninku a povídají si.

„Čau ségra," ozve se Marcus a udělá mi místo. „Čau kluci," pozdravím se s každým z nich. „Tak co? Už dlouho Marcuse nikdo neporazil. Kdy přijdeš?" zeptal se Einar. Pokrčím rameny, nebyl to špatný nápad. Potřebovala jsem nějak upustit páru a běh mi nepomáhal.

Než stihnu cokoliv odpovědět z domu se vyřítí naštvaný Grens. Kluci cítí vztek, který z něho čiší a vytratí se. „Co tady děláš?" ani se na ně nepodívá. Pokrčím rameny, „Povídám si." „Nemůžeš odejít aniž bys mi to řekla!" zavrčí na mě, čímž ve mně zapálil doutnák. „Nejsem vězeň! Můžu si chodit kam chci! A nejsi můj rodič abych ti musela hlásit kam jdu!" nakrčí horní ret a vidím jak se třese vztekem.

„Nebudu zavřená doma jenom proto, že to tak chceš! A pro tvou informaci od zítřka budu zase trénovat a tvůj názor mě nezajímá!" oči mu potemní a já si vzpomenu na slova, která říkal Alfa zatracenců: zabil vlastní matku, ženy i děti. Při té vzpomínce se i Luna přikrčí.

Zřejmě v mých očích zahlédl strach. Vydechl a svěsil ramena, „Jak chceš," otočil se a odešel. To bylo všechno. Čekala jsem, že bude křičet a vyhrožovat, ale neuděl nic.

Na druhou stranu jsem byla ráda. Další den jsem zamířila na louku, přivítala se k Askele, Einarem i Marcusem. Musíme počkat na velitele. Řekne Askel jako odpověď na mou nedočkavost. Nechápu jak to myslel, ale hned vzápětí jsem to pochopila, když se všichni otočili.

To si ze mě už fakt dělá prdel. Zavrčím.

Co tady děláš? Vyštěknu na něho. Tohle byla a je moje bojová skupina, takže vedu trénink. Prohlásí klidně. Takže Askel a Einar proti Marcusovi. Nařídí. A ty zlato. Pohlédne na mě. Ty se mnou. -Jak jinak. Odfrknu si nakvašeně.

Jsem tak naštvaná že i když mám příležitosti jak ho dostat, pokaždé je propásnu. Po pár minutách končím na zádech a Grens nade mnou. Skloní se a čenichem se mi otře o ten můj. Oženu se po něm zuby, ale uhne a jen zavrčí. Vrátím se domů naštvaná že mě nenechá ani chvíli osamotě a uražená že jsem ho neporazila a on si mě teď dobírá.

Nemám ani chvilku pro sebe a moje frustrace se stále prohlubuje. I když se snažím chovat mile, nedokážu zahnat pocit beznaděje.

Jednou ráno se probudím jako obvykle s Grensovými pažemi kolem těla. Opatrně je odsunu a jdu do koupelny. Zírám na sebe do zrcadla. Nepoznávám samu sebe. Co se to ze mě stalo? Už se nesměji jako dřív, nedokážu se radovat ze života. Cítím se jako by mě zavřeli do zlaté klece. Vyjdu ven a zadívám se na Grense. Nemůžu říct, že bych ho neměla ráda, ale ani že ho miluji. Dusí mě a já potřebuji volnost. Posadím se vedle něho a odhrnu mu vlasy z tváře. Vypadá tak neškodně. Políbím ho na tvář a vdechnu jeho vůni. Chci si ji zapamatovat.

Vyjdu z pokoje a zamířím o patro výš. Zaklepu na dveře a když se otevřou Kolbein na mě překvapeně hledí. „Stalo se něco, dítě?" přikývnu, „Můžu dál?"

„Tak co se děje?" „Mám tě ráda a jsem ti vděčná za všechno co jsi pro mě udělal. Mám pocit...Vím že ti hodně dlužím a nikdy to nebudu moct splatit. Znáš mě, víš jaká jsem. Potřebuju dýchat, ale jsem zavřená jako pes v kleci. Nejsem šťastná. Potřebuji být na chvíli sama a přemýšlet, ale Grens mě nenechá. Vím že to nemyslí zle, ale musím odejít. Nevím na jak dlouho, ani jestli se vrátím. Jen vím že potřebuji hodně přemýšlet a vyrovnat se sama se sebou," celou dobu se na mě dívá.

Smutně se usměje „Čekal jsem, kdy tato chvíle přijde," zamračím se. „Tys věděl, že budu chtít odejít?" přikývne. „Jak to?" Nakloní hlavu na stranu, „Znám tě," pousměji se a obejmu ho. „Dobrá, pokusím se ho nějak zdržet, ale jakmile mu dojde žes odešla bude tě hledat, to víš," přikývnu. Vím a bojím se toho. „Děkuji. Řekni mu že mu tím nechci ublížit, to je to poslední co bych chtěla, ale musím to udělat. Pro sebe."

SjelevennWhere stories live. Discover now