6

439 24 1
                                    

Naštěstí jsem byla tak duchapřítomná, že při vyřizování falešných dokladů jsem nezapomněla ani na řidičský průkaz, takže do města nemusíme pěšky. Kolbein nás sice zprvu odmítal pustit, ale nakonec pochopil, že nemá cenu nás držet mimo civilizaci. „Dobrá, půjčte si moje auto," zírám na klíče, které mi podá do ruky. „Páni, ty máš auto? A nastartuje vůbec?" popíchnu ho. Nadzvedl obočí a chvíli na nás hleděl. S Annikou si vyměníme pohledy a vybuchneme smíchy. „Už padejte!" mávne rukou a něco si mumlá pod vousy.

Seběhneme do suterénu a místo doprava do nemocnice zahneme doleva ke garážím. Smích nás přešel v momentě, kdy jsem stanuly před naleštěným suv. „No teda, stařík se nezdá," prohlédnu si auto a musím uznat, že rozhodně není tak staré jako Kolbein. „Nasedej!" houknu na Anniku, která se stále kochá zevnějškem.

Annika má naštěstí lepší orientační smysl než já, což Luna nese jen těžce a opravuje mě spolu s mou spolujezdkyní. Vůbec nechápu, jak jsi k nim mohla trefit, to je hrůza, stěžuje si téměř celou cestu.

Konečně dorazíme do města, jako první máme v plánu zajít do kina a tak jedeme po směrovkách až do centra. Zaparkujeme a vybereme si film. Moc na výběr není a protože ani jedna z nás nemá ráda horory, nakonec se rozhodneme pro pohádku Aladin. Koupíme si popcorn a Coca Colu. Ta mi chyběla, ještě radši mám Pepsi, ale černá voda, jak černá voda. Nejsem v situaci, kdy bych si mohla vybírat.

Po filmu se rozhodneme zajet do obchodu a koupit něco dobrého pro všechny doma. Máme úplně plný vozík sladkostí pro děti a pro dospělé pivo. V uličce s alkoholem narazím na flašku, která mi vykouzlí úsměv na tváři. Okamžitě vím, že ji vezmu Kolbeinovi a druhou pro sebe a Annicu, to musela vyzkoušet.

Stáli jsme u pokladny a povídaly si, když přišla skupinka asi pěti mužů s košíkem plným chlastu a už z dálky jsem poznala, že ještě větší množství než ve flaškách mají v sobě. Luna se naježí a zavrčí. Jen klid, snažím se ji uklidnit. „Ale, ale, nazdar krásky," Annika se za mě schová a cítím jak se bojí. Rozhodla jsem se, že jim dám šanci a budu je ignorovat. To jim ale očividně vadilo. „No tak, nebuďte netykavky," dojdou až k nám a já se musím ovládat, abych se nepozvracela z toho smradu. Mít citlivější čich se občas nevyplatí.

Jeden z nich mi položí ruku na rameno. Zatnu zuby, „Jak se jmenuješ kočičko?" místo odpovědi otočím hlavu a podívám se na ruku, která spočívá na mém rameni. „Dej tu ruku pryč," varuji ho klidně. Jen se zasměje, „Ale no tak." Rozhlédnu se po ostraze. K naší smůle to je starší pán, takže tomu velké naděje nedávám, ale pokusím se, „Halo? Ostraha!" zavolám na něho. Jen se na nás podívá, otočí se a odejde jako by nic. Fakt super, řeknu si v duchu. „Jejda, žádná ostraha tu není," ozve se zase ten smraďoch. „Co s tím uděláš?"

Zhluboka se nadechnu a pokynu Annice, aby šla zaplatit. Když se o pár metrů vzdálí otočím se k němu čelem, „Poslední varování," můj tón ho pobaví, „Nebo co, puso?" to už nevydržím ani já ani Luna, která hlasitě vrčí. Pokrčím rameny, „Nebo tohle," chytnu mu ruku a zkroutím ji za záda až s bolestí padne na kolena, „Ty kurvo!" uleví si. „Ale, ale, ale," zavrtím hlavou, „Tos neměl," prudce škubnu až mu v ruce křupne. Jen vykloubené rameno, ale on se svíjí jak kdyby ho postřelili do hrudi. „Sakra, dělejte něco!" prská na své kumpány.

Nadzvednu obočí a na jednoho po druhém se podívám. Nikdo nemá odvahu na to ho poslechnout „Zbabělci!" svíjí se na zemi muž a nadával. Otočím se a vyjdu za Annicou, která čeká u vchodu. Zastavím se u pokladní, „Měli by jste si najat pořádnou ochranku, nebo vás může nějaký zákazník žalovat," usměji se na ni a pokračuji k východu.

Naskládáme věci do auta a posadíme se. „Páni, jak jsi to udělala?" zeptá se stále rozrušeně. Jen pokrčím rameny, „Kdybys měla za sebou to co já, taky by ses naučila o sebe postarat," pevně stisknu volant. „Tak, kam teď?" chvíli přemýšlí. „Na oblečení," podívám se na ni a musím se usmát. Jak jinak, řeknu se svou vlčicí současně.

Další dvě hodiny strávíme v nákupním středisku. Ihned po vstupu se blondýnce rozzáří oči a po strachu není ani památky. Jen zavrtím hlavou a následuji ji. Nesnášela jsem nákupy, ale kvůli ní to vydržím. Vím, že potřebuje přestat myslet na to, co se stalo. Přinutí mě si koupit nějaké oblečení a já souhlasím jenom proto že vím, že chodím buď v těch bílých šatech, nebo oblečení, které si beru ze skříně.

Domů se vracíme už za tmy, naštěstí je krásná noc bez mraků a hvězdy s měsícem nám svítí na cestu. Na chvíli ještě zastavíme a díváme se na hvězdy.

„Povíš mi co tě přinutilo se naučit bránit?" její otázka mi radost neudělala, doufala jsem že na to zapomene. Povzdechnu si a zakloním hlavu, „Nikdy jsem o tom nikomu neřekla," zamrkám abych zahnala slzy. „Asi zatím nejsem připravená o tom mluvit, ale popíšu to hodně obecně: matka, která má své dítě za posedlé, doktoři, kteří se snaží vyléčit kdo ví co, kněží s křížema a latinou, ústavy pro psychicky nemocné. K tomu připočti nadržené přítele matek a jiné chlapy a výsledek vidělas v tom obchodě," když jsem to nemusela rozebírat do detailu celkem se to dalo vyslovit nahlas, ale jakmile si vzpomenu na detaily znovu cítím smutek a bolest. Má vlčice zakňučí a schoulí se do klubíčka.

Vzpomenu si na dárek, co jsem jí koupila, „Něco pro tebe mám," seskočím z kapoty a z tašky vytáhnu jednu ze dvou flašek. „Co to je?" prohlíží si etiketu, jejímuž písmu nerozumí. „Tohle," ukážu na flašku, „je to nejlepší cos kdy pila a budeš pít," nevěřícně se na mě podívá. Vím že má ráda víno, takže si jsem jistá její reakcí. Otevře flašku a napije se, „No ty kráso," vyprsknu smíchy. „Děláš si srandu? Od teď jiné víno nepiju!" znovu si prohlíží etiketu. „Odkud to je?" smích mě přejde, „Ze země odkud pocházím." Podívá se na mě a pokusím se o úsměv. Nakloní se a obejme mě, „To musí být ráj. Země nejlepšího vína a nejlepších kamarádek," tentokrát se zasmějeme obě.

Po našem příjezdu se strhne boží dopuštění. Ihned se roznese, že jsme přivezli jídlo a pivo a během pár minut je obyčejně velký obývací pokoj v přízemí plný k prasknutí. Posadím se do rohu a spokojeně sleduji všechny ty veselé tváře.

Opřu hlavu o obložení a zavřu oči. „Ahoj," pozdravím aniž bych otevřela oči. Vím že stojí přede mnou. „Vítej zpět, Månen," jeho hlas mi vždycky přišel neskutečně milý. Otevřu oči a zeširoka se na něj usměji. Roztáhne ruce a na nic nečekám, seskočím na zem a pevně ho obejmu. Cítím jak začichá a odtáhne se, „Jen opilci co si mysleli, že vyzrají nad vlkem," pokrčím rameny. Zavrtí hlavou a pak mě k sobě opět přitiskne.

SjelevennWhere stories live. Discover now